Článek
Sova pálená. Žil jsem v období hledání „vnitřního rádce“, četl jsem jakýsi návod na šamanskou cestu konanou v mysli, kde se má k takovémuto mistru docestovat. Bylo na to několik jednoduchých technik a jedna z nich mne patrně zaujala tak, že nežli jsem se stačil připravit dle návodu, událo se to ve snu. Ležel jsem na louce. Na nějaký neslyšný povel jsem vstal, rozhlížel jsem se kolem, kde jsem měl najít zvíře, které mne povede za „osobním rádcem“. Louka byla obklopena lesem kolem dokola. Čekal jsem, že se z lesa vynoří jelen, jednorožec, nebo něco majestátního, ale v napadaném bukovém listí se pohrabovalo malé sele divokého prasete. Přicouvalo ke mně jen tak mezi mlaskáním, protože ještě dožíralo z napadaného listí bukvice. „Co to je, budu jezdit na seleti, nebo poběžím za ním?“ Prase mi nějak předalo myšlenku, abych si lehl na břicho a chytl ho za zadní nohy. V tom jsme vyrazili obrovskou rychlostí. Divoké sele jako projektil letělo nad zemí a já vlál za ním držíc se těch zadních nožiček. Proletěli jsme lesem, pustinou, nebem i vodou. Nějakým kráterem do nitra země jejími spárami, puklinami i podzemní řekou. Byl to velice rychlý průvodce. Ze Země jsme vyrazili dutým stromem a zůstali jsme stát na malé pasece obrostlé hodně letitými stromy. Za chvilku by tu měl být, předalo myšlenku sele a skutečně se objevila postava oblečená v mnišské kutně, přes kterou měla brnění. Stříbrné části válečného brnění na ramenou, hrudníku, loktech. Vlasy prošedivělé husté a dlouhé na ramena. Pásku přes oči, ale nebylo pochyb, že mě vidí. Zeptal se mě, zda už mám nové jméno, odkývl jsem, že nikoliv. „A jak ho mám sehnat?“ „Najdi si totemové zvíře.“ Pak ukázal na dutý strom, abych se vrátil pro jméno. V mžiku jsem stejným způsobem opustil druidí paseku a letěl se svým seletem napříč živly. Vrátili jsme se opět na louku a cesta skončila. Sen skončil. Měl tedy díky snu promarněný pocit, že nemám jméno, nebo spíš totemové zvíře a nemohu se vrátit za mistrem. Čekal jsem na nějaké znamení, abych ho mohl přijmout. Nic nepřicházelo. Ostatně v aglomeracích dnešní doby by to bylo spíše auto, výtah nebo tramvaj. A možná to tak může být, nevím. Jednoho teplého večera seděl jsem na terase zahradní chaty na přelomu úplného setmění ticha a bezvětří .Přistála na zábradlí ohromná sova pálená. Byla ode mne asi jeden metr a dívala se mi přímo do obličeje. Vláčně posouvala hlavu ze strany na stranu, dopředu a dozadu jako bytost s lidskou duší. Vše bylo tak tiché a křehké, jako sama myšlenka. Jako by přilétla z mého vědomí a přeskočila do vnějšího okruhu hmotného světa. Hleděla mi do očí a pak se převrátila ladně po zádech do tmy a zmizela. Mohl jsem se tedy vrátit k mistrovi, konečně patřičně vyzbrojen .Moje raketové sele už jistě čeká. A tak jsem se těšil na další cestu.
