Článek
Zastávka. Od hřbitova se pomalým krokem blížilo několik postav, všechny měly podobně stejný oděv a podobně stejně zastřené obličeje. Rozostřený, neprůhledný opar, který určoval jejich pozici, hodnost či zasloužilé místo. Přestože jsem tváře rozeznat nemohl, věděl jsem bezpečně, která postava je můj zemřelý otec. Čekal jsem u zastávky, kde se „točily“ autobusy a odkud jsme vždy cestovali dál do školy a do zaměstnání. Když se postavy došouraly až ke mně, bylo jich asi 5, té jedné jsem se zeptal, tedy přesně té o které jsem věděl, že je se mnou nějak emočně spjatá. „Kam vás vezou, táto?“ Byl jsem klidný a nebál jsem se, bylo nějak jasné, že jsou sami trochu překvapeni, co se děje a že nejsou nebezpeční. Otec mi tedy odpověděl: „Budeme tady čekat a pak nás odvezou jinam“. „A jak Ti je, táto“, zajímalo mě." Dobře" odpověděl a pomalu mě hlouček postav míjel ke druhé straně návsi, kde se vždy nastupovalo do autobusu. Dál už mě těšilo jen ujištění, že otec nezůstal jako zbloudilá duše hledající útěchu v pozemských věcech. Úleva, že byl přijat k další cestě mě naplnila klidem a radostí. Pocit z osvobozující zprávy ve mně dozníval ještě po probuzení a všechno nedořešené v našem vztahu dostalo blahodárný nektar smíření.
