Článek
„Kdy budeš mít děti? Kdy se oženíš? Já jsem byl v tvém věku ženatý a měl jsem už dvě děti.“
Podobné věty slyšíme celý život, jako by oženit se a mít děti měla být naše absolutní priorita.
Hodně lidí to tak skutečně může mít, ale co když to pro některé lidi priorita není? Dokáže konzervativní část společnosti tuhle myšlenku vůbec akceptovat?
„Mladí lidé dneska nemají děti, protože je to nějaká nová móda,“ slyším říkat asi šedesátiletou paní.
Není to nová móda, dnes už však nejsou kondomy nedostatkovým zbožím a můžeme rozhodovat podle toho, co skutečně chceme.
Pro některé lidi to může být rodina, pro někoho jiného to může být cestování, někdo jiný zase může chtít vybudovat záchrannou stanici pro mývaly.
Tenhle článek nemá být o tom, jestli mít, anebo nemít děti.
Mým cílem je vyzdvihnout, že to má být skutečně svobodné rozhodnutí a že mít děti není povinnost, jak se nám někdy společnost snaží vnutit.
Já jsem svoji povinnost už splnil.
Klasickou manipulativní technikou je namluvit nám, že v něčem zaostáváme. Všichni už děti dávno mají a my stále ne, což okolí odměňuje pravidelnými narážkami.
„Já jsem svoji povinnost už splnil,“ říká mi kamarád.
„Jakou povinnost? Vždyť mít dítě přece není povinnost,“ namítám.
„Ale ano, něco jsem totiž po sobě zanechal a moje geny zůstanou zachovány,“ doplňuje svoji teorii o nový poznatek.
„Víš, na tom v konečném důsledku moc nezáleží. Až umřeš, tak nebudeš řešit, jestli jsi zachoval své geny. Bude ti to totiž úplně jedno,“ odpovídám mu.
Kamarád je chvíli ticho. Právě jsem mu totiž naboural celé jeho vidění světa, ve kterém si představoval, že bude moci sledovat vývoj svého rodu jako ve strategické počítačové hře.
V konečném důsledku tedy moc nezáleží na tom, jestli zachováme svůj genotyp. Ten totiž není ničím výjimečný oproti ostatním genotypům, i když si někdy povrchně myslíme, že ano.
Není to ani nic prospěšného vůči společnosti. Aktuálně je na planetě zhruba osm miliard lidí a stále rostoucí populace může představovat problém z hlediska dostatku jídla a pitné vody.
Mít vlastní dítě je tedy čistě sobecké rozhodnutí a neděláme to, abychom splnili nějakou povinnost, a ani to není důvod se cítit vůči bezdětným nadřazeně.
Moje dítě je to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo.
Pokud se tedy rozhodneme mít dítě, děláme to především kvůli sobě, což je naprosto v pořádku.
Sám bych o dítěti uvažoval, kdybych měl partnerku, do které bych byl zamilovaný.
Není to však moje priorita.
Mám priority nastavené tak, že mě můj život musí bavit i bez partnerky a bez dětí. I když věřím tomu, že jsou v životě velmi důležité, tak by neměly být jediným smyslem mého života.
Pokud to má totiž někdo takhle nastavené, tak jeho život ztratí smysl v momentě, kdy se s ním partnerka rozejde. Zůstane mu jen smutek a nezáživná práce.
„Moje dítě je to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo,“ říká mi kamarád, který už mě asi hodinu přesvědčuje, že musím mít děti s první ženou, kterou potkám.
„Tohle ale musíš říkat,“ namítá můj druhý kamarád, kterému se má dítě teprve narodit.
„Však počkej, až se ti to narodí, pak to také budeš říkat,“ pokračuje první kamarád v konverzaci.
„Já vím, pak to také budu muset říkat,“ odpovídá mu druhý kamarád s trochou sarkasmu.
Mít dítě může být skutečně to největší životní štěstí, které nás může potkat, protože do našeho života přibude nový člověk, kterého budeme mít pravděpodobně nejraději ze všech lidí na světě.
Když mi však to „životní štěstí“ někdo tak vehementně nutí, tak začínám být trochu podezřívavý, protože jak jsme si vysvětlili výše, mít dítě je především sobecké rozhodnutí a nikdo nemá zájem na mém štěstí.
Přemýšlím, jestli věta: „Moje dítě je to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo,“ není v některých případech spíše povinná tak, jak to s trochou nadsázky říkal můj kamarád, kterému se mělo dítě teprve narodit.
Nikdo nám totiž neřekne: „Udělal jsem chybu, bez dítěte bych měl lepší život,“ protože by to bylo k vlastnímu dítěti neohleduplné a pro mnoho lidí společensky nepřijatelné.
Omezení svobodné volby
S narozením dítěte se do velké míry omezí svoboda našeho dalšího rozhodování.
Pokud nemáme děti, tak jsou naše možnosti prakticky neomezené. Není problém dát výpověď v práci, nebo odletět na druhý konec světa a začít tam nový život.
Pokud máme děti, tak tyto možnosti zůstávají nadále reálné, ale jsou podstatně komplikovanější a mnoho lidí k nim po narození dětí už nenajde odvahu.
Právě proto zastávám názor, že by můj život měl být skvělý i bez partnerky a bez dětí. Narození dítěte by nemělo být vnímáno jako naděje pro vysvobození z mizerného života, ale myslím si, že hodně lidí to takhle vnímá.
Poznám to tak, že když mluvím o svém cestování, nebo o tom, že jsem spal do dvanácti hodin dopoledne, tak se setkávám s útočnými projevy, že bych si to nemohl dovolit, kdybych měl děti.
Přemýšlím tedy o důvodech, kvůli kterým má dotyčná osoba potřebu mi něco takového říct.
Jsem snad já odpovědný za její děti? Nesplnil jsem podle ní svoji povinnost mít děti? Nebo že by děti nebyly tím největším životním štěstím, jak mi celou dobu tvrdí?
Pokud je to skutečně největší životní štěstí, tak si ho může užít a já to té osobě přeji. Ona mi zase na oplátku může dopřát to moje, zatímco vstávám ve dvanáct hodin dopoledne a objednávám si anglickou snídani do postele, protože se mi nechce vařit.
Mít, anebo nemít děti?
Jak jsem již avizoval na začátku článku, mým cílem není někomu rozmlouvat, aby měl děti. Strašně nerad bych si v komentářích přečetl, že se někdo kvůli mému článku rozhodl je nemít.
Právě naopak, pokud chceme mít děti, tak bychom se neměli nechat od svého rozhodnutí nikým odradit.
Tohle rozhodnutí bychom však měli ponechat tím, čím je. To znamená čistě sobeckým rozhodnutím, které děláme kvůli sobě, protože děti skutečně chceme.
Neměli bychom se rozhodovat z jiných důvodů, jako například, že dlužíme vnouče svým rodičům, nebo že kamarádi mají dítě a říkají nám, že je to ta jediná správná cesta.
Není to naše povinnost a dítě nikomu nedlužíme.
Pokud se tedy rozhodneme místo výchovy dětí odletět do Severní Ameriky a vybudovat tam záchranou stanici pro mývaly, není žádný důvod se kvůli tomu cítit provinile.
