Článek
Potěšilo mě, když jsem si zde na stránkách přečetla zajímavý a velmi trefný článek, na který odkazuji a s jehož obsahem se plně ztotožňuji. Mít děti opravdu není ničí povinnost a pokud se na to člověk z jakéhokoliv důvodu necítí, neměl by se v žádném případě do pořizování potomků nutit, protože to prostě nemůže dopadnout jinak než katastrofou (věřte mi, nechtěné a neplánované děti vídám v práci až příliš často, a ať si sladkobolné hollywoodské filmy tvrdí cokoliv, sluníčkové jejich životy opravdu nejsou). A jelikož jde navíc o jednu z mála životních situací, v níž není možné dospět k žádnému fungujícímu kompromisu (půlku dítěte si prostě nepořídíte a střídavá péče fakt není řešení, které by bylo vhodné plánovat už před pořízením rodiny), neměl by se v ní člověk podřizovat ani svému partnerovi (natož někomu jinému, jako je např. vlastní rodič, tchyně, sourozenec, nebo kamarád). Pokud prostě ne, tak ne! JENŽE…
Tahle problematika má i druhou stránku, která je snad ještě kontroverznější a současnou společností hůře přijímaná, než dobrovolné odmítání rodičovství. Jde o přesný opak, kdy mít dítě ne, že není ničí povinnost, ale nemělo by to být ničí nezadatelné právo! A ano, už slyším ty hejty, jak „si můžu dovolit rozhodovat o tom, zda někdo bude, nebo nebude mít dítě“, a že „mít potomky a předat své geny dál je ta nejpřirozenější věc, pro všechny živé tvory“ a že „nikdo nesmí nikoho takhle omezovat, jinak to zavání eugenikou a fašismem“ a „kdo bude vydělávat na důchody“ a blá, blá, blá… Samé řeči, samé výmluvy, samá faleš a hlavně samé sobectví převlečené za humanismus. A přitom nic z toho (speciálně nějaký nesmyslný důchodový konstrukt, který je stejně potřeba co nejdřív zrušit a přimět dnešní mladé lidi, aby si na stáří konečně spořili sami) nikoho neopravňuje k tomu, aby přivedl na svět nevinné, bezbranné a zcela závislé dítě, když k tomu nemá vhodné podmínky a nemůže mu zajistit důstojný (v ideálním případě spíše rovnou kvalitní) život (nebo alespoň jeho start).
A co hůř… ani to po něm nikdo a nic, krom jeho vlastního ega, nesmyslného tlaku společnosti a pocitu, že „mít děti je prostě něco, co se dělá“, nechce. Planeta je už teď přelidněná, předávat dál všechny geny taky není potřeba (často je to dokonce z evolučního hlediska nežádoucí) a když už jsme u toho, tak ani ta vzpomínaná zvířata se v přírodě nemnoží, když k tomu nemají vhodné podmínky (přičemž my máme proti nim obrovskou výhodu, že nás nikdo nenutí odpírat si „říji“, nebo své již narozené potomky, které nedovedeme uživit či ochránit, požírat nebo opouštět-stačí nám navléknout si kondom a víc není třeba řešit). Lidé to ale klidně dělají, rodí o sto šest prakticky bez přípravy a ještě mají pocit, že jde o něco, na co mají nezpochybnitelný nárok a co jim musí společnost (a prakticky každý v jejich okolí, včetně zaměstnavatelů, partnerů, rodičů i příbuzných) umožnit, jinak hrubě porušuje jejich práva. Zkrátka a dobře, když „spustí biologické hodiny“, musí jít všechno stranou, a když mají náhodou rozflákaný hodinový strojek a nic v nich netiká, tak to musí jít stranou taky, protože „už na to mám věk“ a „co kdybych pak jednou litoval“.
Dokonce jsem se na vlastní uši setkala s rozhovorem dvou žen, které se na vedlejším sedadle v autobuse bavily o tom, že jedna z nich se s partnerem snaží o dítě. Na otázku té druhé, zda s ním plánuje i svatbu, však dotyčná „snažilka“ odpověděla, že v žádném případě, protože „Franta není někdo, koho by chtěla mít za manžela“. Jasně, ale na tatínka Franta stačil. Jako by to, že s ním chce spojit polovinu svých genů a vytvořit novou lidskou bytost, bylo mnohem méně důležité než razítko na oddacím listě, protože ona už má prostě věk na mateřství a všechny kámošky už ty svoje „uzlíčky štěstí“ mají, tak nemůže zůstat pozadu. To chudáka Fanouše raději časem vymění za lepší „materiál na manžela“, ale v mateřství se teda omezovat nedá. Uf, řeknu vám, že mi v autobuse běžně špatně nebývá, ale v téhle chvíli jsem litovala, že nemám Kinedryl! A přitom pochybuju, že šlo o nějak výjimečnou situaci, protože ta druhá se nad tím ani nepozastavila, jen přikyvovala. A co tak vidím kolem sebe (hlavně v práci při vyplňování dokumentů jednotlivých dětí ve kterých aby se „prase vyznalo“), „patchworkové rodiny“ jsou dneska úplně běžnou věcí. A i když je šmahem nezavrhuji, proti srsti jsou mi případy, kdy slovy klasika: „Moje děti a tvoje děti bijou naše děti,“ aneb kdy je jasně vidět, že opravdu ne všechny děti, co do takových rodin patří, jsou v nich vítané. Jako by často svým vlastním rodičům, kteří si chtějí budovat novou rodinu, spíš překážely…
Ale to všechno pro mnohé lidi nic neznamená, protože „já chci dítě a basta“. Nemám stabilní vztah? Nemám peníze? Nemám bydlení? Nejsem dost vybouřená? Nechci se dítěti obětovat? Nemám dostatečně dobrý fyzický/duševní stav? Nemám zajištěnou budoucnost? Nevadí! Nějak bylo a nějak bude a když náhodou nebude, tak on se o nás určitě postará stát, nebo se to prostě nějak udělá, protože „to malé budu přeci hned od porodu milovat“ (ne, možná nebudete-i to se stává). A opovažte se někdo jen naznačit, že dokud nebudu zdravá/zajištěná/stabilně zadaná/připravená, nemám si dítě pořizovat. Takové úvahy jsou nehumánní zvěrstvo, protože co je důležitější, než být rodičem? Všechno kvůli tomu musí jít stranou a všichni musí sklopit hlavy a šoupat nohama. Vždyť by se pro, krista pána, mohlo taky stát, že nebudu mít dostatečně dobré podmínky na dítě nikdy. A co pak? To mám pořád čekat a čekat a nakonec zůstat bezdětná! No to NE! To by bylo národohospodářská škoda a tragédie pro celý svět, kdybych se zrovna já nerozmnožila a moje geny vymizely. A beztak nemůžu vědět, co bude v budoucnosti, tak proč být přehnaně zodpovědný? To, že mám dobré podmínky teď, přeci nemusí znamenat, že je budu mít pořád (no, nemusí, ale mít zapnutý pás v autě taky neznamená, že se při nehodě nezabijete, že?). A vůbec, ještě bych toho mohla nakonec litovat a co je horšího, než ve stáří litovat, že nemám děti? Nu, já vám řeknu co… Litovat, že je mám! A že se to skoro neděje, to si nelžeme do kapsy. Děje se to až moc často, mnohdy dokonce i častěji než opak, akorát se o tom nemluví, protože je to v naší hystericky pro-rodinné společnosti (kdy se z dětí už dávno stala modla a z mateřství/otcovství kult) děsné tabu.
Jenže mít/nemít děti je rozhodnutí, které člověku kompletně změní život, přičemž jde o změnu, která je nevratná a která zajistí, že nic už nikdy nebude jako dřív. A u takových voleb je vždy riziko, že jich budeme nakonec litovat. JENŽE… Víte, jaký je základní a nejpodstatnější rozdíl mezi člověkem, který lituje, že si děti nepořídil a tím, který lituje, že si je pořídil? Rozdíl, který vždy a za všech okolností hraje ve prospěch těch, co se v případě, že váhají, nebo nemají ideální podmínky, raději rozhodnou děti nemít, než mít? Že ten, kdo je neměl a pak toho litoval, tím ublížil jen sám sobě (maximálně partnerovi, přičemž oba měli možnost svobodné volby), ale ten druhý, co si děti pořídil a pak mu to bylo líto, ublížil nejvíce právě těm dětem, které si vybírat nemohly a neudělaly nic, čím by si to utrpení zasloužily (a že trpět budou, to je prostě fakt-být nechtěným omylem, kterého rodiče litují, to bez utrpení jaksi nejde). Takže schválně… Co je, dle této prosté rovnice, morálnější, milosrdnější a empatičtější (a tím pádem to může být s klidným srdcem označeno za „lepší možnost“), když si nejsem jistá, nebo není vše OK? Mít, nebo nemít? Ano, zdá se to divné ale správně je možnost bé, nemít. Jedině tehdy totiž získáváme jistotu, že svou volbou neublížíme nikomu nevinnému.
Nemluvě samozřejmě o tom, že absence vlastních dětí se dá prakticky až do okamžiku smrti dost dobře kompenzovat, a to jak adopcí, tak třeba pěstounskou péčí, zvířecí náhradou, koníčky vykonávanými mezi lidmi, nebo prostě jen tím, že se obklopím takovými přáteli, kteří děti mají a pro které budu součástí jejich širší rodiny. A s tím jde začít klidně až v šedesáti letech, pokud bych náhodou došla k tomu, že mi to mateřství/babičkovství fakt chybí a není na tom moc co pokazit (o tatíncích či dědečcích se v tomto kontextu ani nezmiňuji, protože ti můžou vhodného náhradního syna/vnuka potkat klidně i v hospodě). Ale když už děti jednou máte, ale nemůžete je vystát (a oni vás), takhle snadno se to řešit bohužel nedá. Můžete se totiž přetvařovat jak chcete, přestat se vídat, odstěhovat se na druhou stranu světa… Ale i tak ve vás zůstane doživotní jizva, která se nikdy nezacelí, byť byste už nikdy na své děti nepomysleli (což samozřejmě není reálné-čím budete starší, tím na ně budete myslet víc, tak lidská psychika zkrátka funguje).
Sečteno podtrženo, nemějte děti, když se na to necítíte, byť byste k tomu měli podmínky sebeideálnější. A nemějte je ani tehdy, když se na to cítíte, ale podmínky kolem vás ideální nejsou. Mějte je jen tehdy, když jste si na 110% jistí, že to chcete a zvládnete a že pokud se něco pokazí, dokážete se s tím popasovat, aniž by to odnesly právě vaše děti. A uvidíte, že spousta problémů naší doby se s tímto přístupem sama od sebe vypaří…
