Článek
Je 9:00 a zvoní mi budík, protože právě začíná můj nový den. Na telefonu vidím deset nepřečtených zpráv a pět nepřijatých hovorů od lidí, kterým ten stejný den, často proti jejich vůli, začal mnohem dříve.
Na všechny zprávy a telefonáty odpovídám zhruba deset minut po probuzení a kupodivu se žádná přírodní katastrofa nekoná. Země se pořád otáčí kolem své osy a ani její vzdálenost od Slunce se nijak dramaticky nezměnila.
Nebylo to tak ale vždy. Tomu, než jsem mohl poprvé vstát v pracovní den v 9:00, přecházelo zhruba deset let hádek s kolegy, zuřivých výlevů od šéfů, probdělých nocí, srdečních arytmií a také nadávek na moji osobu od lidí, kterých se mé vstávání vůbec nijak nedotýkalo.
To vše kvůli tomu, že mám jiný biorytmus, který většina společnosti absolutně netoleruje.
Tak tě uděláme šatnářem!
To, že můj biorytmus není úplně kompatibilní se systémem, jsem si uvědomoval už jako dítě. I když mě rodiče vždy posílali spát před desátou hodinou večerní, tak mi trvalo velmi dlouho usnout. Ráno jsem se budil vyčerpaný a k večeru pociťoval obrovské množství energie.
Když jsem si měřil můj spánek pomocí chytrých aplikací v telefonu, tak jsem zjistil, že můj nejhlubší a nejkvalitnější spánek probíhá mezi pátou až osmou hodinou ranní, tedy v čase, kdy většina dětí vstává do školy.
Není tedy divu, že jsem svůj budík posouval na nejzazší možnou hranici a častokrát i za ni, když jsem měl vstávat do školy. Nastavit si budík na šestou hodinu je pro mě totiž to stejné, jako pro obyčejného člověka nastavit si budík na druhou hodinu ranní.
Nebylo tedy nic neobvyklého, že jsem do třídy přicházel zároveň s učitelem, a někdy dokonce i po něm, což mu samozřejmě začalo vadit.
„Tak tě uděláme šatnářem!“ pronesl můj učitel geniální větu, na kterou nikdy nezapomenu.
Jasně, proč bychom měli řešit nějaké individuální potřeby lidí, když můžeme jejich odlišnost přísně trestat. Takhle nějak zhruba fungoval vzdělávací systém v základní škole, kterou jsem navštěvoval.
Jak to nakonec dopadlo? Můj učitel si nejspíše myslel, že pocítím společenskou odpovědnost za jím svěřenou roli, o kterou jsem nikdy nestál, a že budu chodit do třídy první, jak už to u šatnáře bývá.
Stal se však pravý opak. Naše třída jednoduše neměla přistup do šatny, protože jsem i nadále chodil do třídy pět minut po začátku vyučování a moje nová kariéra šatnáře tedy netrvala ani týden.
Nemůžeš přijít normálně na šest?
Když po střední škole začal můj pracovní život, tak jsem si uvědomil, že vstávat do školy na osmou hodinu nebylo to nejhorší, co mě mohlo potkat. Zjistil jsem totiž, že existují i blázni, kteří začínají pracovat dokonce v šest hodin ráno.
Měl jsem nějaké povědomí o jejich existenci, když jsem je viděl postávat na autobusových zastávkách cestou domů z barů a diskoték, ale najednou jsem tam stál mezi nimi a nelíbilo se mi to.
Zjistil jsem, že tři až čtyři hodiny spánku denně ve dvaceti letech tělo snese, ale o pár let později už to začíná být celkem problém. Půl dne se mi motá hlava a srdce mi nějak divně přeskakuje.
Také jsem zjistil, že absolutně nikoho nezajímá, že jsem v noci nespal. Nezajímá to vaše nejbližší, natož kolegy v práci. Všichni ode mě očekávají naprosto stejný výkon, jako kdybych spal osm hodin a můj handicap nikdo nebere v potaz.
Ve většině firem však existují dva typy lidí.
Jeden typ lidí přijde do práce, postaví se na své místo a řekne: „Ukaž mi, co mám dělat.“
Takový člověk pak nenabízí žádnou extra přidanou hodnotu a je lehce nahraditelný kýmkoliv, kdo si tam stoupne místo něj. Takovým lidem nikdo nenabídne žádné extra podmínky, mají hlídaný příchod do práce a přesně půl hodinovou pauzu na oběd.
Druhý typ lidí rozhoduje o tom, co se ve firmě bude dít, případně je schopen pracovat úplně samostatně bez jakéhokoliv dohledu. Takový člověk se zaměstnavatelům velmi obtížně shání a tak jsou ochotní nabídnout mu daleko lepší podmínky.
Pochopil jsem, že jestli se chci v noci vyspat, tak musím patřit do té druhé skupiny lidí. Flexibilní pracovní doba najednou není problém a dokonce mám čas se i v klidu naobědvat.
„Lenka už tady hodinu stojí a neví, co má dělat,“ říká mi kolegyně, když svůj první měsíc docházím do práce na devátou, poté co jsem si to vyjednal s ředitelem firmy.
„V pohodě, všechno jí vysvětlím,“ odpovídám, ale zároveň se za její neschopnost necítím nijak provinile.
„Nemůžeš přijít normálně na šest?“ pokračuje kolegyně v konverzaci s naštvaným a rudým výrazem, který jsem už ve svém životě viděl asi tisíckrát.
„Spíše ne,“ odpovídám jí a lehce se při tom pousměji. Poprvé v životě jsem totiž zvítězil proti drtivé přesile ranních ptáčat.
Ideální čas pro začátek dne?
Řekněme si úplně na rovinu, že vstávat ve čtyři hodiny ráno není ideální začátek dne pro nikoho. Pokud jste někdy pracovali v kolektivu, který začíná v pracovat v šest hodin ráno, tak jste viděli kolem sebe spoustu nezdravých a bledých obličejů bez života.
Přijít do práce „na šest“ totiž není nic normálního, jak se mě tehdy moje bývalá kolegyně snažila přesvědčit. Má to svůj původ v zemědělství, kdy lidé vstávali brzy ráno, aby využili čas světla a dokončili své úkoly včas. Kolik z nás však dneska pracuje na poli? Moc lidí ne.
Lidé, kteří začínají pracovat v šest hodin ráno, tak činí proto, že nemají jinou možnost, nebo tak činí proto, aby byli brzy doma.
Není ani příliš normální vstávat, když je venku ještě tma, protože technicky vzato je ještě noc. Považujeme to za normální jen proto, že už to děláme dlouho, a když něco děláme dlouho, nedivíme se tomu.
Většina lidí se tomu však dokáže s trochou sebezapření přizpůsobit, ale noční sova nikoliv. Jednoduše nemůže jít spát v deset hodin večer, protože buď vůbec neusne, nebo se vzbudí ve dvě hodiny ráno.
Je to jako kdybyste nutili mývala chodit krást rohože brzy nad ránem. Také to nebude fungovat, protože on je rád krade večer.
Noční sovy však nemůžou očekávat, že by je ranní ptáčata začala tolerovat. Většina společnosti je v tomhle velmi sobecká a netolerantní, protože biorytmus noční sovy nikdy nezažila a tudíž ho nechápe.
Pokud se však noční sova podřídí biorytmu ranních ptáčat, tak nejspíš zemře ve čtyřiceti letech na infarkt. Ranní ptáčata nad tím jenom mávnou rukou a dál budou pokračovat ve svém vstávání za tmy.
Jedinou nadějí noční sovy tak zůstává nedat ranním ptáčatům jinou možnost. Ranní ptáče vás nechá v klidu se vyspat pouze tehdy, když vás potřebuje a nemá jinou možnost, než váš biorytmus tolerovat.
Můžeme být však více tolerantní alespoň ke svým blízkým. Tak, jako si živě pamatuji rudé a vzteklé obličeje ranních ptáčat, tak si pamatuji i nadšené výrazy svých bývalých partnerek, když jsem jim řekl, že můžou spát absolutně tak dlouho, jak jen budou chtít.
Když někdo spí do dopoledních hodin, tak ho považujeme za líného povaleče, protože my jsme „museli“ vstát dříve. Tenhle článek napsal jeden takový líný povaleč v jednu hodinu ráno a snad se bude líbit alespoň nočním sovám.
