Článek
Dnešek byl jedním z těch dnů, kdy si člověk v nemocnici odškrtává jedno vítězství za druhým, i když některá jsou lemována lehkou obavou a jiná lehkým úsměvem.
Zásadní zpráva z laboratoře: krevní testy dopadly dobře! To znamená jediné – od 18. listopadu mě čeká 5 dní v pořadí už 3. cyklu chemoterapie. Ale to není všechno. Dneska padla i zpráva o šanci na zařazení do první fáze testování úplně nového léku. Podmínkou je, jak dopadne magnetická rezonance 1. prosince. Pokud bude nález v pořádku, půjde to před komisi. Mimo velikost léze splňuji veškeré předpoklady – teď už musí radiolog přesně posoudit, zda jde o pseudoregresi, nebo čistou regresi.
Další posun nastal u kortikoidů. Onkolog rozhodl o jejich snížení ze 4 mg na 2 mg denně. Skvělá zpráva pro tělo, ale pro mě to znamená extrémní ostražitost. Musím si teď hlídat jakékoliv fyzické i psychické psychické změny. Stále totiž hrozí otok mozku nebo zhoršení hybnosti levé strany, což by znamenalo okamžitý návrat k vyšším dávkám.
Abyste si nemysleli, že se všechno točí jen kolem hlavy, přidala se i zubní fronta. Zubařka mi dnes zachraňovala dásně a zlobivou osmičku dole vpravo stříbrem a všemožně se pokouší oddálit její vytržení. U onkologických pacientů je totiž trhání zubů vždycky rizikový zákrok a v mém případě by to musela řešit přímo zubní chirurgie v nemocnici. Takže držím palce svým dásním, ať to ještě chvíli udrží.
A teď k tématu, o kterém se normálně moc nepíše a v článcích pro onkologické pacienty bývá naprostým tabu. Intimní život a vliv onkologické medikace.
Po operaci mozku a nasazení veškeré té náročné onkologické léčby moje libido odletělo někam do cizích krajin. A abych to vzal s nadhledem – chemoterapie z nás doslova dělá tak trošku „toxické“ partnery. Účinné látky jsou nebezpečné a jedovaté, přecházejí do veškerých tělesných tekutin (od moče po pot) a pro okolí je to prostě provozní riziko. Kombinace nemoci, operace a silných léků tak naší ložnici vystavila tak trochu stopku, a nejvíc to celou dobu odnášela moje neuvěřitelně trpělivá a chápavá manželka.
Ale víte co? Mám pocit, že navzdory všem lékům a diagnózám se věci začínají pomalu otáčet.
Zatím je to, sportovní hantýrkou řečeno, návrat do okresního přeboru. Žádná extraliga se ještě nekoná, ale sakra – něco se hýbe a zvedá z popela! Sexuální život nemocných lidí se sice tváří jako něco, co vůbec neexistuje, ale já s tím problém nemám. Jsme lidi, žijeme a chceme si to užívat ve všech směrech, dokud to jde.
Teď už se ale s úsměvem připravuji na legendární folklór, který doma ve Strakonicích pravidelně propuká. Moje máma totiž internet nevede, takže se ke všem mým řádkům dostává tou nejtradičnější možnou cestou – přes sousedy, známé a zprostředkované telefonáty. Funguje to jako dokonalá zpravodajská agentura. Někdo v ulici si ráno dá kávu, otevře Seznam Médium, zhrozí se nad tím, co zase její syn vyvedl nebo napsal, a hned běží hlásit horké novinky.
Výsledek? Máma má okamžitě přehled o každém mém myšlenkovém pochodu dřív, než stihnu vychladnout. A jelikož dnešní díl otevírá téma intimity, už teď přesně slyším ten zvonící telefon a větu: „Pavel, ty se zbláznil, o čem to zase píšeš?! To se přece veřejně neříká!“ Dostanu za uši, to je jisté jako amen v kostele.
Ale o tom přece tenhle blog je. O realitě bez příkras, bez cenzury a s pořádnou porcí humoru. Držte mi palce, ať okresní přebor brzy postoupí do vyšší ligy a magnet 1. prosince ukáže jen samé dobré zprávy!
