Článek
Manželovi rodiče jsou vysoce postavení úředníci, vždy působili sebejistě, přísně, někdy až nadřazeně. A já jsem se už roky učila mlčet – kvůli klidu v rodině, kvůli manželovi, kvůli dítěti. Ale v sobě jsem cítila, jak se ve mně pomalu hromadí nevyřčená slova.
Moje tchyně byla mistryní v pomluvách. Bylo skoro jedno, o kom mluvila, vždycky měla připravený jedovatý komentář.
O svých kolegyních v práci říkala, že „vypadají jako ušmudlané sekretářky“ a že „kdyby neměly krátké sukně, nikdo by si jich nevšiml“. O vlastní sestře tvrdila, že „je líná, a kdyby se jí nevěnoval její manžel, dávno by skončila někde v domově“. O svém manželovi – tedy tchánovi – zas jednou prohlásila: „On si myslí, že vládne všemu, ale kdybych já nezvedala telefon a neřídila domácnost, byl by úplně neschopný.“ A o ostatních příbuzných? Slyšela jsem už tolik jedovatostí, že mě to ani nepřekvapovalo: jednou o švagrové řekla, že „je rozcapená, protože má bohatého partnera“, podruhé o neteři, že „bude jistě dělat ostudu, protože má prý špatné geny“.
A někdy jsem měla pocit, že pomlouvá i mě. Nepřímo, mezi řádky. Narážky, že jsem se „vdala do lepší rodiny, než z jaké pocházím“, nebo že „jsem příliš obyčejná“ – ty mi zněly v uších pokaždé, když jsem se odvážila jí něco vyprávět.
Jenže já mlčela. Jedenáct let mlčení.
Až do toho dne.
Byly jsme spolu v obchodní galerii. Blížily se manželovy narozeniny a já chtěla nakoupit pár věcí na oslavu. Vzala jsem tchyni s sebou, protože sama nabízela, že „mi poradí“. To jsem ještě netušila, že se z toho stane přehlídka urážek, kritiky a pomluv.
„Podívej se na tu prodavačku,“ zašeptala mi hned, když jsme vstoupily do obchodu. „Kdo by u ní chtěl něco koupit? Vypadá, jako by vstala z postele před pěti minutami.“
O chvíli později ukázala na jinou zákaznici: „Taková sukně v tomhle věku? Chudák její muž, musí se za ni stydět.“
A když jsme vybíraly dárky, neodpustila si poznámku: „No, tvůj muž by si zasloužil něco elegantnějšího… ale co ty můžeš vědět o vkusu, že?“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zastavila jsem se u stojanu s košilemi, otočila se k ní a najednou ze mě vytryskla všechna ta slova, která jsem tolik let polykala.
„Víš co, už toho mám dost,“ řekla jsem nahlas, tak, že se několik lidí v obchodě otočilo. „Celý život jen pomlouváš. Každého, kdo ti přijde do cesty – kolegyně, vlastní sestru, manžela, příbuzné. Možná i mě, když u toho nejsem. Nikdy neřekneš nic hezkého, jen kritizuješ a shazuješ druhé. Ale víš co? Tím nevypadáš lepší. Vypadáš malátně, zahořkle a uboze. A já už nebudu stát a poslouchat, jak ničíš atmosféru, jen proto, že neumíš držet jazyk za zuby.“
Tchyně zůstala stát jako opařená. Oči se jí rozšířily a chvíli se zdálo, že nedokáže najít slova. Nakonec se nadechla a spustila:
„No vidíš, přesně takhle to je. Všechno, co jsem pro vás udělala, a ty mi tohle vrátíš. Jste všichni jen nevděční. Já se obětuju, a místo poděkování slyším urážky.“
Vzala tašky, které jsme už měly, a uraženě odkráčela pryč.
Stála jsem tam, srdce mi bušilo a ruce se mi třásly. Ale uvnitř jsem cítila zvláštní úlevu. Poprvé po jedenácti letech jsem řekla nahlas to, co jsem měla na jazyku dávno.
Večer jsem to řekla manželovi. Seděli jsme spolu v kuchyni a já mu všechno popsala, včetně toho, co jsem tchyni vpálila do tváře. Čekala jsem jeho reakci.
Chvíli mlčel, pak se jen pousmál a vzal mě za ruku. „Stojím při tobě. Měla jsi pravdu. Já jsem to nikdy nedokázal říct, ale jsem rád, že jsi to udělala ty.“
Od té chvíle se naše vztahy s tchyní ochladily. Byla dotčená, hrdá, a už se mnou mluvila jen stroze. Ale já jsem necítila lítost. Možná si moje slova někdy přehraje v hlavě a třeba v nich najde kousek pravdy. Nevím. Ale já vím jedno – že jsem konečně našla svůj hlas. A že vedle mě stojí manžel, který to vidí stejně.
A to je pro mě víc než tiché mlčení.
Příběh byl napsán dle zkušenosti a vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy jsou v příběhu smyšlené.
