Článek
Už od chvíle, kdy se jí v náručí poprvé zavrtěl malý Mirek, věděla, že pro svého syna udělá vše. Alena byla tehdy třicetiletá, právě ovdovělá žena s čerstvým miminkem a prázdným bytem v paneláku na okraji Ostravy. Její manžel zahynul při autonehodě krátce před porodem – osud byl krutý. A tak se upnula ke svému jedinému dítěti, ke svému světu. Každý pláč, každý první krůček, každé slovo – všechno si zapisovala, jako by tím mohla čas uchovat.
Neměla to lehké. Pracovala jako zdravotní sestra na směny, a přesto se snažila být vždy tam, kde ji Mirek potřeboval. V pubertě, kdy začal vzdorovat, nebyla přísná, ale trpělivá. Když ho ve dvaadvaceti opustila přítelkyně a zůstala mu na krku malá dcerka, neváhala a nastěhovala si oba k sobě. „Neboj se, Miri, zvládneme to,“ šeptala mu, zatímco v náručí houpala maličkou Lucinku a její syn seděl zlomený na kraji gauče.
Během let pomáhala finančně – když přišel o práci, když chtěl začít podnikat, když si koupil auto. Nikdy si nestěžovala. Každý měsíc odesílala několik tisíc z důchodu, vařila, hlídala vnučku, když Mirek jezdil na kurzy nebo na „pracovní cesty“. A když pak přišla nová žena, Klára, Alena doufala, že se konečně blýská na lepší časy. Syn se zamiloval, Klára byla na první pohled milá, upravená, s úsměvem, kterému Alena zpočátku věřila.
Ale právě tady začal tichý a nenápadný pád.
Klára si Mirkovu pozornost začala postupně nárokovat jen pro sebe. Nejprve Alenu prosila, aby „dala mladým víc prostoru“, poté mu vyčítala, že „je pořád u mámy“ a že „neumí být samostatný muž“. Alena to chápala, chtěla jim dopřát soukromí, a tak se odsunula do ústraní. Přestala volat každý den, nechala jim víkendy bez vnučky. Ale nic nebylo dost. Klára začala o Aleně mluvit jako o „emocionálním vyděrači“, vnukla Mirkovi myšlenku, že celou dobu žil pod jejím manipulativním tlakem.
Jednou přišel syn domů s výrazem, který nikdy předtím neviděla. Byla to směs hněvu, studu a naprogramovaného přesvědčení. Obvinil ji, že se mu plete do života, že mu nikdy nedala prostor, že v něm celou dobu živila pocit viny. Slova ostrá jako nůž. A pak přišla slova nejkrutější: „Nechci, abys byla v kontaktu s Lucinkou. Klára říká, že to není zdravé.“
Zůstala stát, jako by ji něco udeřilo do hrudi. Vnučka byla celý její svět. Najednou bylo všechno pryč. Syn ji přestal navštěvovat, na zprávy neodpovídal. Peníze už nechodily, ale to ji trápilo nejméně. Trápilo ji, že ji její vlastní dítě odmítlo.
Začaly noci plné bezesných hodin. V hlavě jí pořád dokola běžely věty, které jí syn řekl. Cítila se prázdná, zbytečná. Jako by ztratila smysl života. Jednoho rána ji našla sousedka sedět na schodech před bytem, celou rozklepanou, bez bot, bez vědomí času. Odvezli ji sanitkou. Dali jí diazepam, diagnostikovali úzkostně-depresivní poruchu a hospitalizovali ji na psychiatrii.
Strávila tam čtyři týdny. Poprvé v životě nemusela o nikoho pečovat – a poprvé v životě byla sama se sebou. Psycholožka jí řekla větu, která v ní něco zlomila: „Možná jste žila celý život pro druhé a zapomněla na sebe. A teď vás to tělo i duše donutily zastavit.“
Po propuštění se nevrátila do starého způsobu života. Začala chodit na terapii. Naučila se říkat „ne“. Po letech si koupila nový kabát – červený, zářivý, jaký by si dřív nikdy nedovolila. Začala chodit na keramiku a poznala jiné ženy, které zažily podobné věci. Pochopila, že bolest z odmítnutí od vlastního dítěte nezmizí. Ale už ji nedefinovala.
Mirek jí po několika měsících napsal. Krátce. Klára odešla. Prý poznal, co všechno se stalo. Prý lituje. Prý by chtěl začít znovu. Odpověděla stručně: „Dej mi čas. Teď ho potřebuji já.“
Dnes je Aleně sedmdesát. V její knihovně přibyly nové tituly o psychologii a sebelásce. Na poličce má fotku Lucinky, kterou znovu vídá. Už není ženou, která se rozdává až na dno. Už ví, že její hodnota nezávisí na tom, koho podporuje. Ale na tom, že přežila. A znovu se postavila.
Inspirací pro text je pravdivý příběh, který autor vyslechl v podobném duchu ze strany dávné klientky.
Jména a postavy příběhu jsou smyšlené.
