Článek
Jmenuji se Alice a je mi šedesát osm let. Celý život jsem dřela, abych měla něco, co mohu zanechat své rodině. Nikdy jsem nebyla marnivá, vždycky jsem si uměla odepřít. A možná právě proto mě to tolik zasáhlo – že moje vlastní vnučka, která by měla vědět, jak moc ji mám ráda, sáhla po mých penězích.
Bylo to jedno odpoledne. Vnučka ke mně přišla, jako obvykle – s mobilem v ruce, sluchátka v uších, ani pořádně nepozdravila. Než jsem si stihla uvědomit, že má trochu jiný výraz, už odbíhala k sobě do pokoje, kde si u mě někdy přespává. A já pak našla v peněžence chybějící dva tisíce.
Nejdřív jsem tomu ani nechtěla věřit. Srdce mi bušilo a říkala jsem si: „Alice, možná jsi ty peníze někde vyndala, možná sis je nepamatovala.“ Jenže já si všechno pamatuju – možná stárnu, ale v tomhle se nepletu.
Večer jsem ji přistihla v kuchyni.
„Aničko,“ začala jsem opatrně, „potřebuju s tebou mluvit.“
Odlepila oči od mobilu a protočila je. „No co zas, babi?“
„Chybí mi dva tisíce z peněženky. Ty jsi jediná, kdo tu dnes byl.“
Zasmála se posměšně. „Jako fakt si myslíš, že bych ti brala prachy? Ty je máš všude, pořád. Vždycky jenom brečíš, jak sis šetřila.“
„Nesměj se mi,“ zvedl se mi hlas. „Mluvím vážně, Aničko. Ty peníze tam byly. A teď tam nejsou.“
Oči se jí stáhly do úzkých škvírek. „Jo jasně, babi. Prostě mě obviňuj. Jako kdybych byla zlodějka! Víš co? Jsi trapná!“
Její slova mě zasáhla do srdce. Trapná. Od vlastní vnučky.
Druhý den jsem sebrala odvahu a řekla to jejímu otci, mému zeti. Myslela jsem, že mě vyslechne, že mi aspoň dá za pravdu. Jenže…
Seděli jsme spolu v obýváku, ona byla u toho, koukala na nás s kamenným výrazem. Já se snažila mluvit klidně.
„Honzo, musím ti něco říct,“ začala jsem. „Chybí mi peníze a jsem přesvědčená, že si je vzala Anička.“
Zeť zvedl obočí a rozesmál se. „Ale no tak, maminko. Vy hned vidíte vinu v dítěti? Anička by nikdy nic takového neudělala.“
„Ale udělala!“ vyhrkla jsem. „Znám ji, viděla jsem, jak se chová, slyšela jsem, jak se mi vysmívá. Dva tisíce nejsou málo, Honzo!“
Podíval se na svou dceru, pak zpět na mě a uchechtl se. „Vždyť vy máte peněz víc než dost. Vždycky jste šetřila, pořád jen hromadíte. Co je vám po dvou tisících? Nebuďte směšná.“
Cítila jsem, jak se mi oči zalily slzami. „Nejde o ty peníze,“ zašeptala jsem. „Jde o důvěru. A ta se nedá koupit.“
Vnučka se na něj usmála a řekla: „Vidíš, tati, říkala jsem, že je to trapný.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se země pode mnou propadla. Seděla jsem tam, obviněná z vlastní přecitlivělosti, zesměšněná před dítětem, které jsem vychovávala s láskou.
Od toho dne jsem se začala stahovat. Přestala jsem zvát Aničku tak často, přestala jsem jí kupovat drobnosti, které měla ráda. Nebylo to z pomsty, ale z bolesti.
A pak se stalo něco, co nečekal nikdo. O tři týdny později mi sama přišla zaklepat na dveře. Měla oči plné slz a v ruce obálku.
„Babi,“ řekla tiše, „já… já jsem si ty peníze fakt vzala. Chtěla jsem si koupit boty a bála jsem se, že mi to máma nedovolí. Myslela jsem, že si toho nevšimneš.“
Zůstala jsem stát, neschopná slova.
„Já… mě to mrzí,“ pokračovala. „A tati jsem lhala, protože jsem se bála, že bys mě nenáviděla.“
Objala jsem ji. Slzy mi tekly proudem, ale cítila jsem, jak se mi z ramen sebral kámen. „Aničko, nikdy tě nenávidět nebudu. Ale musíš vědět, že důvěra je to nejdražší, co mezi sebou máme. A když ji ztratíš, těžko se získává zpět.“
Od té chvíle se náš vztah začal pomalu hojit. Neříkám, že je dokonalý – puberta je puberta a já jsem jen babička. Ale aspoň vím, že někde uvnitř se ještě skrývá to malé děvčátko, které mě kdysi objímalo s bezelstnou láskou.
A její otec? Tomu se nikdy neomluvila. A já už po jeho omluvě netoužím. Důležité pro mě je, že moje vnučka se dokázala postavit pravdě čelem.
Příběh byl napsán dle vyprávění a zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a dialogy jsou smyšlené.
