Článek
Jmenuju se Andrea, je mi čtyřicet, a ještě před pár měsíci jsem si myslela, že mám všechno. Milujícího manžela, dceru, dům, stabilní práci. Jenže stačí pár týdnů nejistoty a celé manželství se začne rozpadat jako domeček z karet.
Michal poslední dobou trávil v práci neuvěřitelně dlouhé hodiny. „Máme nový projekt, musí to být perfektní,“ říkal. Ale já viděla spíš to, že chodí pozdě, zapomíná, co jsme si domluvili, a když už doma byl, jen seděl v křesle, koukal do zdi nebo si cosi psal do telefonu.
„To není normální,“ šeptala jsem jednou večer mámě do telefonu.
„Andrejko, víš, jak to chodí. Chlapi v tomhle věku… Když se začnou uzavírat, často za tím bývá jiná,“ odpověděla mi a já cítila, jak se mi zrychluje tep.
Když jsem to druhý den probírala s kamarádkou Lenkou, ta měla jasno:
„Otestuj ho. Dej mu návnadu. Uvidíš, jestli se chytí.“
Zprvu se mi to zdálo šílené, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem cítila, že potřebuju jistotu.
A tak jsme vymyslely plán. Lenka měla z mého čísla napsat Michalovi anonymní zprávu – jakoby od „tajemné obdivovatelky“. Mělo to být jen pár testovacích vět, nic víc. Chtěla jsem jen vidět, jestli zareaguje.
„A když odpoví?“ ptala se máma, když jsem jí to později psala na WhatsApp.
„Tak aspoň budu vědět, na čem jsem,“ napsala jsem zpět a přitom se mi ruce třásly.
Byla jsem hloupá. Psala jsem o všem – o tom, kdy plán spustíme, co mu Lenka napíše, dokonce i jak ho pak „konfrontuju“. Bylo to celé vtipné, skoro jako hra. Až do chvíle, než jsem přišla domů a našla Michala sedět na gauči.
V ruce držel můj telefon.
„Co to má znamenat?“ zeptal se chladně.
„Co?“ zkusila jsem to uhrát.
„Tohle!“ ukázal mi na obrazovku, kde byla rozkliknutá naše konverzace s Lenkou.
Byla jsem jako opařená.
„Michale, počkej, já ti to vysvětlím… Já jen… měla jsem pocit, že se něco děje…“
„Takže tys mě chtěla testovat?“ zvedl obočí.
„Ne, jenom—“
„Ano nebo ne, Andreo!“ zvýšil hlas.
„Ano,“ zašeptala jsem.
Dlouho bylo ticho. Pak si povzdechl:
„Víš, já jsem poslední měsíce trávil v práci noci, abych dotáhl projekt, který nám může zajistit rok dopředu práci. Byl jsem unavený, podrážděný, ale nikdy jsem ti nelhal. A ty? Ty jsi mě místo podpory zkoušela jako nějakého delikventa.“
Myslela jsem, že to přejdeme, že se časem uklidní. Jenže druhý den ráno mě čekalo něco, co mi vzalo dech. Na stole v kuchyni ležely rozvodové papíry.
„To nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem ho našla balit si věci.
„Myslím. Nejde o ten test samotný, ale o to, že jsi mi přestala věřit. A bez důvěry to nemá smysl.“
Zůstala jsem stát uprostřed obýváku, zatímco on si bral kabát.
„Michale, prosím, nenech mě v tom. Byla to chyba, já vím, ale z lásky!“
Zavrtěl hlavou. „Láska bez důvěry je jen hra o přežití. Já nechci přežívat.“
Dveře za ním tiše zaklaply a já se sesunula k zemi.
Dny nato jsem mu volala, psala. Snažila se mu vysvětlit, že to nebyl záměr ho zranit, ale jen zoufalý pokus zachránit to, co se mezi námi vytrácelo. Jenže on zůstal neoblomný.
„Není to o omluvě, Andreo. Když ti někdo jednou přestane věřit, všechno se zlomí.“
Teď sedím u stolu, koukám na ty papíry a přemýšlím, jak se to celé mohlo stát. Vím, že jsem to myslela dobře, ale výsledek je katastrofální.
Každý říká, že důvěra se dá ztratit jedním gestem – a já jsem to právě dokázala.
Nevím, jak ho přesvědčit, aby to ještě zkusil. Vím jen, že už nikdy nechci nikoho testovat. Protože když začnete zkoušet člověka, kterého milujete, už tím přiznáváte, že o něj vlastně přicházíte.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kolegy. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
