Článek
S Viktorkem jako otec a syn většinou moc času netrávíme, což mě jako milujícího rodiče docela dost mrzí. O to víc jsem byl rád, když po čase mé kratší letní dovolené jsme si s Vikim naplánovali pánskou jízdu v podobě celoodpoledního výletu, jehož prvním cílem byl asi 15 kilometrů vzdálený zážitkový motorest, ve kterém se nachází herna, dětské hřiště, výstava historických vozů, či odstavená tramvaj. Můžete zde i nakrmit lamy, které po mrkvi dychtí tak, jako trosečník po vodě.
Manželka se s námi s miminkem v náručí loučila předlouhým máváním, jakoby v předtuše podivných událostí minut příštích. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by výlet mohlo něco pokazit.
Bylo krásné slunečné odpoledne. Ve voze jsem kromě klimatizace pustil na „plné pecky“ i rádio, jehož obsah Viktorek konzumoval s nebývalou radostí. Jeho „Niiight skaaaaj“ jsem se upřímně zasmál. Nakonec jsme z plných plic zpívali spolu.
Blížili jsme se k cíli. Jenže asi 400 metrů před motorestem se začala u tachometru objevovat značka, kterou jsem neznal, spolu se zlověstným škytáním motoru. Zbývalo asi 150 metrů a motor prostě „zdechnul“. Vůz jsem odstavil ke krajnici, ale i tak zablokoval hlavní tah. „Viktorku, tak nám dojelo auto“. Synek samozřejmě plakal a lamentoval, jak se dostaneme k motorestu a pak domů. BMW jedoucí za námi však řídil Zdeňa: příjemný, upovídaný chlápek. Ten nás nejen že pomohl odtáhnout k 50 metrů vzdálenému odpočívadlu, ale stačil uklidnit i Viktorka se slovy: „Kámo, už jste tam, neboj. Určitě pro Vás někdo přijede.“ Kromě toho byl taky automechanik. Po náhledu do motoru mu bylo vše jasné. „Kámo, tak to byla kuna, rozkousané dráty.“ Ten pohled mě odrovnal. Spráskl jsem ruce a bylo mi jasné, že našim autem z výletu už neodjedeme.
Zdeňa se s nabídkou další pomoci rozloučil a já se namísto odtahové služby rozhodl o pomoc zavolat tchánovi. S Viktorkem jsme si stihli dát alespoň svačinku, nakrmit lamy, on si pohrál v místní herně.
Za asi tři čtvrtě hodiny dorazil tchán s jasnými instrukcemi pro svépomocný odtah na laně, Viktorka si vzal do auta (měl v něm dětskou sedačku). Tento jsem do té doby nikdy neabsolvoval, a tak jsem měl nervy na pochodu.
Už první metry, připojen k lanu jsem tušil, že je něco špatně. Tchán mi před odjezdem vysvětlil, že občas musím šlapat na brzdu, občas povolit, případně si pomoct tou ruční. Já však, nejspíš ze strachu, na ní stál skoro nonstop, a tak jsme po kilometru zastavili se zopakováním instrukcí.
Ty jsem pochopil a další jízda probíhala více méně v klidu. To však jen do chvíle, než mi na displeji začalo svítit postupně víc a víc kontrolek o závadách brzd, a dalších komponent auta. Dostal jsem strach. Měl jsem zcestný dojem, že neustálým šlapáním na brzdový pedál jsem odvařil destičky nebo kotouče, a že za chvíli nebudu schopen zabrzdit.
V jedné z obcí, kterou jsme právě projížděli, můj mozek dostal ze stresu a strachu totální zatmění. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, že jinak racionálně uvažující chlap udělá tohle. Nevím, proč jsem vytáhl klíčky ze zapalování. Asi proto, aby mě nestresoval pohled na množství svítících kontrolek. Po chvíli se samozřejmě zablokoval volant, takže jsem mohl už jen brzdit.
O mém jednání nic netušící tchán vesele projížděl obcí, a najednou slyší ránu.
V první zatáčce, za hustého provozu jsem už nestihl vrazit klíčky zpět do zapalování. Brzda byla jen slabou náplastí. První protijedoucí vyhnul, druhý také. Třetí to chytil. Ve chvíli, kdy se moje auto stalo neovladatelným, jsem se zmohl jen na bezmocné volání: „Co to je, neee, tohle ne!!“
I z vozů, které se těsně vyhnuly, okamžitě vyběhli řidiči včetně poškozeného. Nikomu se jako zázrakem nic nestalo. Tou horší zprávou byly totálně rozstřelené pneumatiky, nárazníky i nápravy obou vozů. Několik svědků konstatovalo „totálku“. Byl jsem smířen s tím, že Octavia, na kterou jsem tento měsíc doplatil půjčku, padne takříkajíc za vlast.
K nehodě přijela Policie, vesnice měla o zábavu postaráno. Stejně tak řidiči, kteří kvůli mé hlouposti trčeli minimálně hodinu v kolonách. K překvapení všech nám příslušníci asi v 17:00 sdělili, že oni případ řešit nemohou, že by jej nestihli dokončit ve své směně, že musíme počkat do příjezdu noční směny kolegů po 18.hodině. Nevím, jaká je praxe v jiných městech, tato mi však přijde přinejmenším hloupá. A tak čas běžel, ve 30 ti stupňovém horku jsme začínali být dehydrovaní a v tom nám policisté oznámili další skvělou novinu: noční směna nedorazí, jela k vážnějšímu případu se zraněním. Takže vše sepíšeme s nimi. Trochu výsměch. Po dvou hodinách uprostřed rozpálené silnice.
Unavený, hladový, žíznivý a nervózní jsem v rychlosti vypisoval záznam o dopravní nehodě. V telefonu mi mezitím svítilo několik rozčilených smsek a telefonátů od manželky, která potřebovala pomoci s plačícím miminkem. Tak rád bych se v tu chvíli dokázal teleportovat i přesto, že mě stále ještě přítomný tchán ubezpečil, že jeho dcera „to přece v pohodě zvládne, a co kdybych skončil v nemocnici.. “. I tak mě ale hryzalo svědomí, že jedině mou hloupostí ztěžuju život všem okolo.
V mezičase jsem si stihl konečně vyřídit odtahovku. Mimochodem, to jsem měl udělat už prvně, kdy jsem uviděl motor po „kuním ataku“. Ta přijela přesně v 19:08. Kromě mě z místa nehody už všichni zúčastnění odjeli. Již značně nervózní žena mi oznámila, že pokud nepřijedu do osmi, ať se domů radši už nevracím. Chtě nechtě jsem funícího pracovníka odtahové služby naháněl očima. Chudák nevěděl, kam dřív skočit. S vyplazeným jazykem jsem domovní dveře otevřel asi v 19:50, tichá domácnost mi byla odpovědí na mou zmatečnost. Bylo mi (hlavně psychicky) tak špatně, že jsem si ani „panáka“ na uklidnění nedal a v devět hodin raději zalehl.
Za blbost se platí. Vím to moc dobře, a tak po téměř probdělé noci plné přemýšlení a miminkovského pláče (horko, rostoucí zuby..), jsem po ránu vydoloval zbytky sil, nahlásil škodu na pojišťovně, zaplatil pokutu, a hlavně si v blízkém autoservisu sjednal opravu a náhradní vůz.
Měl jsem štěstí v neštěstí, jelikož to mohlo dopadnout opravdu hůře. Každopádně jsou to „jen plechy“, i když se má šrajtofle kvůli absenci havarijního pojištění pěkně prohne.
V autoservisu mi navíc propůjčili auto, ze kterého měl můj milovaný Viktorek ještě větší radost, a tak jsme ho jeli hned odpoledne projet. Tentokrát už s velkou opatrností bez nehody.
Každá zkušenost je dobrá, i když se zdá zprvu katastrofální a něco nás stojí. Přesně takové varovné životní situace nás mají posílit. Poučení si beru ze zkaženého výletu mnohé.
A i když si vážím pomoci mého tchána, příště volám jedině odtahovku.
Příběh byl napsán dle skutečné události, která autora postihla. Jen jména byla pozměněna.
