Článek
Jmenuju se Blanka, je mi osmadvacet a doposud jsem si myslela, že život s manželem máme docela hezky nalajnovaný. Oba chodíme do práce, máme svůj malý byt, splácíme hypotéku a těšíme se, že jednou přijde i čas na děti. Naše vztahy v rodině byly zatím celkem poklidné – tchyně sice nebyla nikdy vyloženě stabilní, co se týče partnerů, ale nikdy se nás to netýkalo víc než jen občasných povzdechů u kávy.
O manželově otci vím jen to, že odešel, když bylo mému muži dvanáct. Tchyně od té doby střídala chlapy, jako někdo ponožky – nikdy jí to dlouho nevydrželo. Její poslední přítel, IT specialista, byl trochu podivín, ale v jádru dobrák. Dva roky jsme si mysleli, že spolu jsou, a ani nás nenapadlo, že se situace změnila.
Jenže pak jednoho dne zazvonila u dveří. Stála tam s kufrem, oči zarudlé od pláče a hned spustila, že ji přítel opustil, prý na ni neměl čas. Protože žila u něj a svůj byt už dávno pustila, ocitla se doslova na ulici. „Jen na chvíli, než si něco najdu,“ prosila. Neměli jsme to srdce ji odmítnout – pokoj pro hosty byl volný a my si říkali, že rodina je rodina.
Prvních pár dní bylo klidných, i když už tehdy jsem vnímala, že tchyně je nezvykle nervózní, hodně kouřila a pořád se omlouvala, že nechce být na obtíž. Jenže pak přišel ten osudný zvonek. Byla jsem doma sama, manžel i tchyně byli v práci. U dveří stál muž s průkazkou – pracovník exekutorské kanceláře. Hledali „paní Novou“.
„Bydlí tady?“ zeptal se přímo. V tu chvíli mi zatrnulo. Snažila jsem se zapírat, ale oni věděli, že tu má věci. A taky měli pravdu. Oznámili mi, že podle zákona můžou sepsat a označit majetek, pokud nedokážu doložit, že patří někomu jinému než dlužníkovi. V panice jsem začala shánět faktury, doklady, co jsem kde měla. U některých věcí se mi to podařilo, ale u jiných ne – a tak nám byt polepili a sepsali.
Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci. Cizí lidé chodí po tvém bytě, lepí papíry na tvoje věci, a ty víš, že jsi v tom nevinně. Jen proto, že jsi pomohla rodině.
Večer jsme si s manželem tchyni posadili ke stolu. Už se nemohla vykrucovat. A vyšlo z ní, že má dluhy – hodně dluhů. V těžkých obdobích, když byla sama, propadla automatům. Aby měla z čeho hrát, brala půjčky. Neplatila je a dluhy rostly jako lavina. My o tom neměli ani ponětí.
Manžel ještě ten večer sehnal další doklady a doložil je exekutorovi, aby náš majetek nezabavili. Já byla pořád v šoku. Bylo mi tchyně líto, ale zároveň jsem cítila vztek. Jak nám to mohla zatajit? Jak nás do toho mohla takhle stáhnout?
Nakonec jsme se rozhodli, že ji nenecháme padnout úplně. Pomohli jsme jí najít terapeuta, protože bez toho by se ze závislosti nikdy nedostala. A taky jsme ji dotlačili do dluhové poradny, kde jí nastavili splátkový kalendář a mluvili i o insolvenci. Bylo jasné, že pokud nechce přijít o úplně všechno, musí spolupracovat.
Dali jsme jí ale jasné podmínky. „Mami,“ řekl můj manžel tvrdě, „budeš to řešit aktivně. Hledat si vlastní bydlení a platit, co se dá. Jinak u nás nebudeš moct zůstat.“ Já k tomu jen přikývla. Neměla jsem sílu říkat víc.
Od té doby se tchyně chová ukázkově. Vaří, uklízí, hledá si podnájem, dochází na terapie. Jenže v hloubi duše se bojím, že je to jen dočasná maska. Už jednou dokázala klamat celé okolí, dokonce i svého syna. A já se ptám sama sebe: jak dlouho jí tohle odhodlání vydrží?
Někdy, když večer zhasínám světlo v ložnici, přepadne mě nepříjemná myšlenka: možná jsme otevřeli dveře problémům, které se nás budou držet ještě hodně dlouho.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Postavy, jména a některé reálie příběhu jsou fiktivní.
