Článek
Žila jsem dva roky v rytmu dvou malých dětí, zatímco manžel byl pořád pryč kvůli práci. Kolikrát jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A můj bratr? Ten tvrdil, že mám pohodu. Až do chvíle, kdy si to měl vyzkoušet. Dětem byly zrovna 3 a půl a dva roky.
Manžel pracoval v logistice a byl víc na cestách než doma. Když už přišel, často padl do postele úplně vyřízený, takže veškerá péče o Matyho (3 roky) a Lindu (2 roky) byla na mně. Vstávání v noci, vaření, přebalování, uspávání… někdy jsem měla pocit, že jedu nonstop a nemám ani minutu pro sebe.
Den začínal obvykle tím, že mě v šest ráno tahala Linda za vlasy a Maty křičel, že „chce pohádku, ale ne tu, co byla včera“. Dopoledne jsem běhala mezi kuchyní a dětským pokojem, uklízela rozlité kakao, hrála si na obchod, a do toho vařila oběd, který většinou skončil na zemi.
A do toho všeho občas přišel můj bratr Marek. Svobodný třicátník, pohodář, který měl jen přítelkyni, s níž se vídal, když se mu chtělo. Bez závazků, bez povinností. A pokaždé, když viděl chaos u nás doma, měl jednu jedinou poznámku:
„Ty se máš, ségra. Celej den doma, žádnej šéf, pohodička.“
Jednoho večera přišel na návštěvu. Já byla po celém dni úplně hotová – vlasy v culíku, tepláky, na sobě zaschlou kaši od Lindičky. Manžel byl na služebce. Marek si otevřel pivo, sedl si na gauč a pozoroval mě, jak uklízím rozházené kostky.
„Ségra,“ začal tím svým tónem, „já ti to řeknu na rovinu. Ty si tady fakt žiješ jak na dovolený. Doma v teple, děti jsou zlatíčka, nikdo ti nekecá do života.“
Zvedla jsem obočí. „Na dovolený? Ty jsi normální?“
„No vážně,“ zasmál se. „Já bych to bral všema deseti. Hele, vstaneš, uděláš jim snídani, pustíš pohádku a pak máš klid, ne? Já kdybych měl tvůj režim, jsem vysmátej.“
„Jo?“ založila jsem ruce na prsou. „Tak víš co, frajere? Zkus si to. Víkend. Jen ty a moje děti. Bez babičky, bez hlídaček.“
Trochu se zarazil, pak se zasmál. „To jako vážně?“
„Jo. A vsadíme se. Když to zvládneš bez toho, že mi zavoláš o pomoc, dám ti litr. Když to nedáš, budeš jezdit každej víkend měsíc pomáhat.“
Chvíli koukal, pak se usmál. „Platí. Aspoň ti dokážu, že to je pohoda.“
Pátek večer – předání dětí
„Tak tady máš seznam,“ podávala jsem mu papír. „Co mají jíst, kdy mají spát, oblíbené hračky. A jo, Maty mívá noční děsy.“
„Noční co?“ vykulil oči.
„Děsy. To poznáš,“ usmála jsem se. „A Linda – když ji necháš s hrnkem kakaa, politý bude celej byt.“
„Neboj,“ mávl rukou. „To bude brnkačka.“
Linda se na něj usmála: „Strejdo, ty budeš spinkat s náma?“
„Ehm… asi jo.“
„Jupí!“ vykřikla a Maty dodal: „Já chci hrát na tabletu!“
„Jo, jo, všechno bude,“ snažil se Marek znít jistě.
Já popadla kufr a zamířila na wellness s kamarádkou. Byla jsem odhodlaná užít si ten víkend naplno.
Sobota ráno – první krize
„Strejdooo!“ řval Maty v šest ráno. Marek, rozcuchaný, vylítl z postele. „Co se děje?!“
„Čůrat! Já čůrat!“ skákal Maty.
„Tak běž,“ zamumlal Marek.
„Neumím!“ brečel kluk. „Maminka mi vždycky sundá pyžamko!“
„Do pr…,“ Marek polkl slovo, začal ho soukat z overalového pyžama. A z pokoje se ozval hlásek: „Strejdo, já kakala.“
„Cože?!“ vyjekl.
Linda stála u postýlky s úsměvem. „Kakala jsem!“
„Super,“ zaskřípal Marek. „Proč zrovna teď?“
A než sundal Matymu pyžamo, Linda si hrábla do plíny a vítězoslavně zvolala: „Podívej, kulička!“
„Neeee!“ zařval Marek a snažil se zachytit situaci.
Snídaně – incident s kakaem
„Tak, snídaně,“ prohlásil a postavil hrnek kakaa na stůl. Linda zatleskala: „Já budu míchat!“ A než stačil cokoliv říct, hrnek se převrhl – kakao skončilo na ubruse, podlaze i jeho džínách.
„Do háje!“ zakřičel.
„Strejdo,“ ozval se Maty vážně, „maminka říkala, že sprostý slova se nesmí.“
„Takže půjdeš do kouta?“ dodala Linda s úšklebkem.
Marek jen zaklonil hlavu a zaskřípal zuby.
Poledne – útěk v pyžamu
Odpoledne mi napsal SMS:
„Mám špinavý džíny, obě děti brečí. Nevim, jestli mám brečet s nima.“
A pak volal: „Ségra, já myslel, že ho ztratím! Maty zdrhnul! Já si odskočil na záchod a on byl pryč! Běžel po chodbě v pyžamu!“
„A kde je teď?“ ptám se.
„Na gauči… ale já fakt… mám infarkt.“
Večerní koupání – katastrofa ve vaně
„Strejdo, já plavu!“ ozvala se Linda z vany. A než stihl zareagovat, šplích! Voda všude.
„Panebože! Nedělej to!“ hulákal Marek, když Maty přišel s plastovým kyblíkem: „Já ti pomůžu!“ a začal přelévat vodu na koberec.
„Proč mi to děláte?!“ křičel zoufale.
„Protože je to sranda,“ odpověděl bezelstně Maty.
Neděle – totální vyčerpání
Když jsem přijela, otevřel mi dveře – vlasy rozcuchané, tričko politý čajem, na tváři fixem namalovaný knírek.
„Tak co, frajere?“ smála jsem se.
„Ségra,“ vydechl, „já tě budu uctívat. Já jsem myslel, že umřu.“
„Strejdo, my tě zas namalujem, jo?“ ozval se Maty.
Marek se na mě podíval pohledem, který říkal všechno. „Jo, prohrál jsem. Ale… respekt. Fakt.“
A od té doby už nikdy neřekl, že mám pohodu.
Příběh byl napsán dle zkušeností autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména, postavy a reálie příběhu jsou smyšlené.
