Článek
Marie s Jiřím i přes dost mladý věk randila už poměrně dlouho. Tehdy dvaadvacetiletí se rozhodli se vzít. V 80.letech bylo poměrně běžné do vdavek praštit brzy. Ač současná generace chomout odkládá, v té době nebylo ničím neobvyklým, když se brali lidé i náctiletí. Marie věděla, že mají ještě čas. Přesto je sžíral pocit, že pokud bychom si ano neřekli hned, ujel by jim vlak dospělosti. Oba navíc pocházeli ze stejné vesnice, takže se rodiny celkem brzy domluvily. A pak následovala slavnostně vystrojená svatba.
V té době ještě naivní Marie si s Jiřím nedovedli představit, kolik zařizování takový obřad obnáší. K zajištění vyvstalo velké množství záležitostí. Svatba v jistou chvíli už nešla posunout. Natěšené babičky, dědečci, tetičky a strýcové by v té době nezkousli změnu a hlavně mohlo dojít k ztrátě většího obnosu.
Jeden z prostých, ale i tak důležitých úkolů dostala možná ne úplně vhodná osoba. Vašek, mimopražský bratranec nastávajícího ženicha, měl vyzvednout svatební dort a hlavně nastrojenou nevěstu v centru Prahy. Ten trpěl jednou delikátní úzkostí. Jako čerstvý držitel řidičského oprávnění se až nepřirozeně obával jeho ztráty, stejně tak svého automobilu. Nikdy však nadostal jedinou pokutu.
Místo, odkud Marie s ženichem pocházeli a kde měl proběhnout obřad, se nacházelo kousek od Prahy, takže nevěstě přišlo logické nechat si připravit účes a šaty ve městě, kde se nacházeli kvalitní kadeřníci. Marie se moc těšila, že alespoň jeden den bude v péči jednoho z vyhlášených salonů. Alespoň jednou, v nejkrásnější den v roce.
S účesem byla moc spokojená. Jenže když v noblesních šatech a s dokonalou frizurou čekala u silnice na smluveném místě, Vaškův vůz okolo jen probleskl. Marie se dušovala: „Třeba to nebyli oni,“ pomyslela si, ačkoliv aut bylo tenkrát na silnici málo. Marie čekala dál, na věžních hodinách odbíjelo poledne, Vašek stále nepřijížděl.
Do obřadu zbývala půlhodina a nevěsta stále trčela v centru, kde jí v té době nemohla pomoci ani budka, protože nikdo z blízkých neměl pevnou linku, ale ani autobus, který jel jednou za 30 minut. Rychle tedy přemýšlela, co má vymyslet, aby se k obřadu dostala včas, až jí napadla spásná myšlenka. Do obřadu zbývalo 15-20 minut. O ulici dál zaparkoval městský taxikář. Marie k němu i v šatech pelášila, seč jí síly stačily. Měla štěstí. Ačkoliv jízda mimo Prahu se taxikáři nezamlouvala, vzhledem k tomu, že asi poprvé v životě vezl nevěstu, souhlasil. Obřad Marie o pár minut nestihla. Zachránila ji tolerance oddávajícího a všech přítomných. Ještě pár minut a obřad by možná anulovali.
U oltáře jsme si s Jiřím řekli své ano, ovšem důvod, proč Vašek nezastavil, baví tehdejší nevěstu dodnes. Na řidiče prý čekala v zóně, kde byl zákaz zastavení a Vašek se tak moc bál pokuty, že raději odjel, přičemž hned poté se na pražských silnicích ve snaze o návrat ztratil!
Jak ženichův bratranec, tak i on sám pak spoléhali na to, že nevěsta dorazí městskou hromadnou dopravou. Marně. Záchranu přinesl až zmíněný taxík. Všichni se nakonec veselé příhodě zasmáli.
I přes tuto nemilou a přesto úsměvnou událost jsou Marie a Jiří spolu více než 40 let. Marii se potvrdily dvě věci. První, že příliš mladí manželé jsou zkrátka ještě nezralí, a druhá, že není potřeba dokonalé svatby na to, aby manželství fungovalo.
Příběh byl napsán dle příběhu z webové stránky: https://casjenprome.cz/
