Článek
Po třinácti letech vztahu a čerstvém rozchodu jsem se cítila trochu jako vyhořelý panelák. Prázdná, unavená a přesto neklidná. Bylo mi pětatřicet, bezdětná, s hypotékou a slušnou, ale osamělou kariérou. Psycholožka mi doporučila „ozvat se starým přátelům, připomenout si, kým jste byla, než jste se rozdávala druhým“. Vzala jsem to doslova.
Začala jsem psát. Opatrné zprávy na Facebooku, Instagramu, dokonce i pár e-mailů. Bylo to zvláštní: jako byste otevírali staré krabice na půdě. Plné sentimentu, prachu, ale i pokladů.
A pak jsem narazila na něj. Jakub.
Má první velká láska z vysoké. Byl o rok starší, studoval žurnalistiku, psal krásné věci, a měl úsměv, kvůli kterému mi tehdy bušilo srdce až v uších. Naposledy jsme se viděli na promoci. Od té doby ticho.
Jenže teď, po krátkém „Ahoj, jak se máš?“ se to rozjelo. Psali jsme si celé večery. O životě, o tom, co zůstalo, co se ztratilo, co bylo krásné. Nepřímo, ale v těch jeho větách byl flirt. Lichotky. Společné vzpomínky, které vytahoval tak, že jsem měla husí kůži.
A pak přišla zpráva:
„Hele, mám nápad. Co kdybychom se o víkendu viděli? Vypadnout z města? Načerpat vzduch. Promluvit si víc než jen do bublin.“
Zatajila jsem dech. Srdce začalo tlouct. A já si řekla: proč ne? Mám chalupu po babičce hodinu za Prahou. S Jakubem jsme tam kdysi byli. Psal, že „to bude jako návrat v čase“. A já tomu chtěla věřit.
Pátek. Odpoledne. Připravila jsem chalupu, koupila víno, dokonce jsem vybrala hudbu. Byla jsem nervózní. Vlastně docela vzrušená. Bylo to poprvé po letech, co jsem se na někoho těšila tímhle způsobem.
A pak přijelo auto.
Zastavilo na cestě, kterou jsem znala nazpaměť. Uslyšela jsem dveře. Vzala jsem si skleničky, nadechla se a vyšla před verandu.
A tam stál Jakub.
Vedle něj žena. A dvě malé děti, kolem šesti a čtyř let. Najednou jsem si připadala neskutečně trapně.
V hlavě se mi rozpadla mozaika posledních dnů.
„Ahoj,“ řekl nejistě, skoro provinile.
„Ahoj…“ ze mě vypadlo automaticky.
„Tohle je moje žena Petra. A tohle naše děti. Doufám, že to není problém. Vím, že jsem to nenapsal úplně jasně, ale říkal jsem si, že trochu čerstvého vzduchu udělá dobře celé rodině. A že se uvidíme.“
„Že se uvidíme?“ zopakovala jsem pomalu, jako bych překládala z cizího jazyka.
Petra se usmála a podala mi ruku, jako by byla na výměnném pobytu. Děti mezitím běžely po trávníku.
Po pár minutách trapného mlčení jsme nakonec všichni vešli dovnitř. Uvařila jsem čaj. Víno zůstalo v lednici. Celý večer jsem měla pocit, že jsem hostem na vlastním víkendu.
Večer, když děti usnuly, jsem si Jakuba vytáhla ven na terasu. Podala jsem mu deku, on se zasmál, že „je to jako dřív“. Ale já jsem se nesmála.
„Tys mi vážně psal o tom, jak ti chybím, jak se chceš vidět, a pak přivezeš rodinu?“
Zalapal po dechu. „Já myslel, že si to pochopila jinak. Nechtěl jsem nic víc než, no, nostalgii. Přátelské setkání.“
„Nepřipadalo mi to přátelské. Vypadalo to jako pozvánka na víkend pro dva.“
„Možná jsem byl pitomej. Omlouvám se. Jen, prostě jsem si chtěl na chvíli připomenout starý svět. Víš? Ten, kde jsme byli mladí. Kde jsme ještě hledali. Kde jsme neměli zodpovědnost, hypotéky a ranní vstávání kvůli dětem.“
Mlčela jsem. A pak jsem si uvědomila, že vlastně cítím smutek spíš za něj než za sebe.
Druhý den odjeli. A já zůstala sedět na verandě s prázdnou skleničkou v ruce.
Ne že bych necítila zklamání. Ale taky jsem cítila vděk. Za to připomenutí, že minulost je krásná právě proto, že je pryč.
A když mi za pár dní napsal:
„Díky za všechno. Byl to víkend, který jsem potřeboval víc, než jsem čekal.“
Odpověděla jsem jen:
„Já taky. A teď zpátky do přítomnosti. Díky za připomenutí.“
Závěr:
Někdy nás osud zavede zpět na křižovatky, o kterých jsme si mysleli, že už dávno zarostly. Ale místo návratu nám jen připomene, proč jsme z nich tehdy odešli. A že je v pořádku se dívat dopředu: s úsměvem a s novou silou.
Inspirací pro text je webová stránka lifee.cz s různými životními příběhy.
Pro větší autenticitu je napsán v 1.osobě. Postavy a jména jsou v příběhu fiktivní.
