Článek
Když se děti ptáme, co si přejí nejvíc, překvapí nás upřímnost jejich odpovědí. Děti z dětských domovů často sní o něčem, co pro mnoho dětí z úplných rodin může být samozřejmostí – o pocitu, že mají někoho, kdo je opravdu vidí, slyší a nikdy nezanechá. Malé gesto pozornosti, objetí, společná hra nebo jen přítomnost dospělého může pro ně být tím nejcennějším darem. Často nezmiňují hračky, sladkosti ani výlety; touží po stabilitě, pocitu jistoty a teplu domova, které si musí představovat spíše než prožívat.
Představme si například Aničku, jedenáctiletou dívku z dětského domova. Každý večer se dívá z okna a představuje si, jaké by to bylo mít maminku, která ji obejme, nebo otce, který ji pohladí po vlasech, když má strach ze tmy. Její největším přáním je, aby někdo opravdu poslouchal její obavy a aby věděla, že ji má kdo ochránit. Nedávno si přála jen jedno – aby s ní někdo strávil odpoledne venku a vyprávěl jí příběhy. Pro Aničku to nebyla hračka ani sladkost, ale pocit, že někomu na ní záleží.
Naopak děti z úplných rodin často hledají porozumění a opravdový zájem. Mnohdy mají všechno materiálně, ale jejich největší přání je čas rodičů, kdy mohou sdílet své myšlenky a strachy, aniž by byli přerušováni nebo odsunuti. Stačí jim společný večer, klidná konverzace, pocit, že jejich rodiče opravdu naslouchají. I když mají domov, mohou se cítit osaměle, pokud jejich sny a pocity nejsou slyšeny.
Zajímavé je, že rozdíl mezi těmito dvěma skupinami dětí není v jejich schopnostech snít nebo v jejich radostech. Je v tom, co považují za normální a dostupné. Děti v domovech sní o tom, co mají jiné děti každý den; děti v rodinách sní o tom, co mnohdy považují za samozřejmost, ale co jim chybí – čas a pozornost rodičů.
Poučení pro nás, dospělé, je jasné: nezáleží na tom, kolik můžeme dát hmotně, ale jak moc jsme přítomní. Dítě nepotřebuje drahé dárky, ale potřebuje být slyšeno, být viděno a cítit, že jeho svět a jeho pocity mají váhu. Láska a pozornost jsou tím nejcennějším darem, který můžeme dát, a právě v tomto se sny dětí z dětských domovů a dětí z úplných rodin setkávají – ve své jednoduchosti a touze po opravdovém lidském spojení.
Anička dnes už chodí každý týden do klubu dobrovolníků, kde si ji někdo vyslechne, hraje s ní a vypráví příběhy. A i když nemá vlastní rodiče, poprvé zažila pocit jistoty, že někdo opravdu stojí při ní. To je dar, který překoná všechny materiální věci a ukazuje, že děti – bez ohledu na to, kde vyrůstají – touží po jednom: být milovány a viděny takové, jaké jsou.
