Článek
Jmenuju se Dana, je mi šestatřicet a vždycky jsem si myslela, že mateřský instinkt mám nastavený správně. Že poznám, co je pro mé dítě dobré a co ne. Vojta byl odjakživa takový můj malý živel – ukecaný, věčně odřená kolena, kapsy plné kamínků a v hlavě tisíc nápadů. Učitelky o něm říkaly, že je „výrazná osobnost“. Někdy to znělo jako pochvala, jindy spíš jako zdvořilá výtka.
„Paní Dano, on má dobré srdce, ale potřeboval by brzdu,“ usmívala se na mě třídní na třídních schůzkách.
Jenže já věděla, že ten kluk se umí zastat slabších. Kolikrát přišel domů a vyprávěl: „Mami, víš, ten Matěj se mu smáli, tak jsem jim řekl, ať toho nechají.“ A já ho za to objala tak pevně, až se smál, že ho mačkám jak plyšáka.
Pak se do města přistěhoval Patrik.
Pamatuju si den, kdy jsem to jméno slyšela poprvé. Vojta přišel ze školy, hodil tašku do kouta a jen tak mezi řečí prohodil: „Máme novýho kluka. Je divnej.“
„Divnej jak?“ zeptala jsem se a krájela jsem mu jablko.
„Nevím… mlčí, kouká blbě a prý se už popral.“
Postupně se ke mně dostávaly střípky. Od učitelek, od maminek před školou. Že Patrik žije v těžkých podmínkách, že jeho táta má průšvihy se zákonem, že doma křik, možná i rány. A že se mu nedávno narodil bráška a on to prý špatně nese.
Když mi jednou sousedka šeptem řekla: „To je ten největší sígr široko daleko,“ stáhlo se mi hrdlo.
A pak přišla ta věta, které jsem se bála.
„Mami, já jdu ven s Patrikem.“
„Jo. Je docela v pohodě. Má rád stejné hry jako já.“
Chtěla jsem říct ne. Zakázat to. Zamknout syna doma a ochránit ho před celým světem. Místo toho jsem ze sebe dostala jen:
„Buď opatrný, jo?“
Týdny jsem žila v napětí. Každý pozdní příchod, každé špinavější tričko ve mně probouzelo fantazie, co se asi děje. Učitelka mě jednou odchytla na chodbě.
„Všimla jste si, že se Vojta s Patrikem hodně baví?“ zeptala se opatrně.
„Všimla,“ přiznala jsem a čekala katastrofu.
Ona se ale usmála.
„Možná vás to překvapí, ale Patrik je klidnější. Více pracuje, méně se pere. Jako by ho Vojta… držel nad vodou.“
Domů jsem šla zmatená.
Jedno odpoledne jsem čekala před školou a poprvé jsem je viděla spolu. Patrik se smál. Opravdově, dětsky. Podával Vojtovi kus rohlíku a něco mu nadšeně vykládal. Nebyl to žádný sígr. Jen hubený kluk v ošoupané mikině, co strašně potřeboval kamaráda.
Večer jsem se Vojty zeptala:
„Co vlastně s Patrikem děláte?“
Pokrčil rameny.
„Normálně, mami. Hrajeme fotbal, stavíme bunkr. On není zlej, jen je doma furt křik. A nikdo ho neposlouchá.“
„A ty ho posloucháš?“
„Jo. A on mě.“
Tehdy se ve mně něco zlomilo. Ten strach se začal měnit v tichý obdiv.
Na konci pololetí mi třídní řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Víte, váš syn udělal pro Patrika víc než my dospělí. Ukázal mu, že může být někým jiným.“
Cestou domů jsem brečela. Ne smutkem, ale tou zvláštní pýchou, která se nevejde ani do hrudi.
Nechci vědět detaily z Patrikova domova. Nepřísluší mi soudit jeho rodiče ani minulost. Vím jen jedno – můj devítiletý kluk dokázal něco, co já bych možná nezvládla. Podal ruku někomu, koho ostatní odepsali.
A když se dnes večer Vojta smál v kuchyni a vyprávěl, jak s Patrikem plánují postavit „tajnou základnu století“, uvědomila jsem si, že jsem se bála zbytečně.
Největší sígr v okolí možná nikdy nebyl opravdový sígr.
Možná jen čekal na jedno dobré srdce.
A to moje dítě ho mělo odvahu mu nabídnout.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
