Článek
Jmenuji se Marta, je mi šedesát devět let a celý život jsem žila tiše a skromně. Nikdy jsem nepotřebovala mnoho – stačil mi teplý domov, hrnek kafe po ránu a pocit, že jsem někomu užitečná. Po smrti manžela jsem zůstala sama v našem malém bytě a jediné, k čemu jsem se upnula, byla rodina. A hlavně k mé jediné vnučce Veronice.
Od malička jsem ji hlídala, vodila do školky, pekla jí buchty a poslouchala její nekonečné vyprávění o snech, které měla větší než celý náš panelák. Vždycky jsem si říkala: až jednou vyroste, pomůžu jí, jak jen budu moct.
Šetřila jsem roky. Z důchodu, z brigád, z peněz po manželovi. Neutrácela jsem za sebe skoro nic. Když bylo Veronice devatenáct a přijali ji na vysokou, rozhodla jsem se. Dám jí většinu toho, co mám našetřené – tři sta tisíc. Na studia, na start do života, aby nemusela dřít jako já.
Pamatuju si ten den úplně přesně. Seděly jsme u mě v kuchyni, voněla bábovka a já před ni položila obálku.
„Babi… co to je?“ dívala se na mě vykuleně.
„Pro tebe, holčičko. Hlavně na školu, na studia, třeba i na bydlení. Ať máš lehčí začátek.“
Rozplakala se, objala mě a šeptala: „Jsi nejlepší babička na světě.“
V tu chvíli bych za ni dýchala.
O týden později se před domem ozvalo troubení. Vyšla jsem na balkon a tam – lesklé černé BMW. Z něj vystoupila Veronika, sluneční brýle na nose, úsměv od ucha k uchu.
„Babi, pojď dolů, něco ti ukážu!“
Srdce se mi sevřelo ještě dřív, než jsem došla ke dveřím.
„To je tvoje?“ zeptala jsem se tiše.
„No jasně! Sedm let starý, ale dělo! Skoro za tři kila, ale to je investice, chápeš?“
Měla jsem pocit, že se pode mnou houpe zem.
„A co škola? Kolej? Učebnice?“
Mávla rukou. „To se nějak udělá. Však máš ještě něco našetřeno, ne, babi?“
Ta věta mě bodla jako nůž.
„Veroniko,“ nadechla jsem se, „ty peníze byly na studium. Ne na parádu.“
„Ale babi, dneska bez auta nejde žít. A tohle je přece moje budoucnost!“
Dívala jsem se na ni a najednou jsem neviděla tu malou holčičku s culíky. Stála přede mnou cizí slečna, která mluvila jazykem, jemuž jsem už nerozuměla.
Večer jsem nemohla usnout. Chodila jsem po bytě, hladila fotku manžela a ptala se ho v duchu, kde jsme udělali chybu. Ráno přijela Veronika znovu, jako na zavolanou.
„Babi, potřebovala bych ještě tak „pade“. Pojištění, přepis, takový kraviny.“
To už ve mně něco prasklo.
„A dost!“ zvýšila jsem hlas, až jsem se sama lekla. „Děvenko, nebudeš si ze mě dělat peněženku! Dala jsem ti dost. Když neumíš hospodařit, je to tvůj problém.“
Ty mi nepomůžeš?“ vykulila oči.
„Pomohla jsem, ale víc už nemůžu.“
Práskla dveřmi a já zůstala v kuchyni sama, ruce se mi třásly. Plakala jsem vzteky i lítostí. Měla jsem pocit, že jsem selhala jako babička.
Týdny bylo ticho. Telefon mlčel. Sousedky se ptaly, proč ke mně Veronika nechodí. Styděla jsem se říct pravdu.
Až jednou večer mobil zazvonil.
„Babi?“ ozval se tichý hlas. „Můžeme si promluvit?“
Přijela bez auta, autobusem. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela.
„Víš… to BMW je průšvih. Opravy stojí majlant, benzín taky. Já to nezvládám.“
Neřekla jsem ani slovo.
„Měla jsi pravdu. Byla jsem pitomá.“
Poprvé po dlouhé době jsem v ní zase uviděla svou Verunku.
Chci ho nejspíš prodat,“ pokračovala. „Koupit něco obyčejnýho a zbytek dát na školu. Pomůžeš mi aspoň radou?“
Podala jsem jí hrnek čaje.
„Radu ti dám vždycky. Ale peníze už ne.“
Přikývla. „To chápu.“
Nevím, jak to dopadne. Možná se poučí, možná ještě narazí. Ale já jsem tehdy pochopila jednu věc – láska neznamená všechno zaplatit. Někdy znamená říct ne, i když to bolí.
Když dnes večer sedím u okna, říkám si, že těch tři sta tisíc byla sice drahá lekce, ale ne jen pro ni, ale i pro mě.
A jestli se Veronika naučí vážit si hodnoty peněz a práce, pak to snad nebylo zbytečné.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
