Článek
Když tchyně vstoupila do našeho obýváku, nesla se jako královna s tácem v ruce. Měla na sobě svou slavnostní halenku s krajkou, vlasy vyfoukané jak z reklamy a v očích ten známý pohled: „Připrav se, Dane, dnes tě zase poučím.“
Hned po přivítání si sedla mezi hosty a ani jsme pořádně nedopili první přípitek, už se rozjela:
„No, já jen doufám, že to občerstvení tentokrát nedělal Dan,“ pronesla s teatrálním povzdechem. „On totiž umí jen… jak se to říká, blafy.“
Nastalo ticho. Moje manželka se na ni podívala varovně, švagr se začal dusit smíchem a já si jen dolil víno. Nemělo cenu se hádat. Kdo někdy zažil tchyni s názorem, ví, že logika je zbytečná.
„Nebojte, mami,“ řekla manželka klidně, „Dan jen pomáhal s chlebíčky.“
„Aha,“ odvětila tchyně s ironickým úsměvem, „tak to je dobře, protože on to většinou přepálí, nebo to chutná jako školní jídelna.“
To už se i strýc Pepa uchechtl a já se jen pousmál. Říkal jsem si – klid, to přejde. Ale karma je mrška a tentokrát měla chuť na dort.
Asi o hodinu později se ozvalo cinkání příborů a všichni se shromáždili kolem stolu. Tchyně slavnostně povstala a prohlásila:
„A teď… dort! Dělala jsem ho sama, speciálně pro mou dceru!“
Zvedla víko krabice, kterou do té doby držela v kuchyni, a na stole se objevil dort, který měl až podezřele známý tvar. Dokonce i logo malého supermarketu na krajní straně bylo přelepené ubrouskem.
„No podívejme se,“ utrousil švagr, „to je ten nový z Alberta, že jo?“
Tchyně se na něj zamračila: „Prosím tě, nebuď směšný! To je moje receptura. Poctivě pečené těsto, čerstvá šlehačka…“
V tu chvíli se ozvala teta Marie, která pracuje právě tam, kde ten dort prodávají:
„Janičko, drahá, tenhle dort já dobře znám. Dělám tam na pultu a tenhle má přesně to stejné zdobení. Dokonce i ten malý kousek jahody nahoře – my to děláme podle šablony.“
Ticho. Všichni se na tchyni podívali. Byla rudá jak přezrálý rajče, ale její ego se nevzdávalo.
„No… ano,“ začala koktat, „možná jsem se trochu inspirovala. Ale krém jsem přece… ochutnala.“
To už smíchu nešlo zabránit. Strýc se popadal za břicho, manželka se rozesmála tak, že jí tekly slzy, a já jen s klidem dopil sklenku a dodal:
„Tak vidíš, Jani. I v supermarketu umí někdy ‚jen blafy‘.“
Tchyně se napřímila, natáhla koutky do úsměvu, který by neroztál ani ledovec, a sykla:
„To vy mu jen lichotíte, Danovi. Já mám svůj styl.“
Jenže když si ukrojila kousek dortu a podívala se na ledovou, ještě částečně zmraženou náplň, sama se zarazila. Pichlavě se usmála, a řekla:
„No tak, alespoň vydržel do teď, že?“
Od té doby, kdykoli se tchyně pustí do komentování mého vaření, jen se s úsměvem zeptám:
„Tak co, Jani, nezmrzl ti už ten tvůj recept?“
Vždycky mávne rukou, ale v očích jí vidím, že si ten dort bude pamatovat do konce života. Já si od té doby vychutnávám každé své „blafy“ s dvojnásobnou chutí.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
