Článek
Jmenuji se Dana, je mi čtyřiatřicet let, mám osmiletého syna a manžela, se kterým jsme spolu už dvanáct let. Naše manželství není bez chyb, ale držíme při sobě. Co nás ale dlouhodobě sráželo, byly vztahy s mým tchánem. Vysoce postavený právník, muž s autoritou, který byl zvyklý, že se jeho slovo neodmlouvá. Od první chvíle mi bylo jasné, že mě bere spíš jako překážku než partnerku svého syna.
Tchán měl vždycky jasnou představu o budoucnosti svých dětí. Můj muž měl podle něj kráčet v jeho stopách – advokacie, prestiž, moc a respekt. Jenže můj muž měl jiný sen. Už na gymnáziu ho víc než paragrafy zajímala medicína a péče o druhé. A tak nakonec vystudoval zdravotní školu a stal se zdravotním bratrem. Pro tchána to byla facka. Nikdy mu to neodpustil a při každé příležitosti mu dával najevo, že zklamal. „Mohl jsi být někdo. Teď jsi jen… v nemocnici.“ Tohle říkal bez ohledu na to, jak moc můj muž pomáhal lidem.
Naopak tchánův druhý syn šel přesně podle jeho plánu. Vystudoval práva, zapojil se do politiky, šplhal po kariérním žebříčku. Ten byl vždycky „ten správný“, „ten úspěšný“, „ten, co dělá rodině čest“. Mezi bratry to začalo vytvářet odstup, a já to cítila při každém setkání.
Když se blížily tchánovy sedmdesátiny, věděla jsem, že to bude velká rodinná událost. Jenže do toho přišlo nachlazení. Nejdřív manžel, pak i náš syn – oba horečky, kašel, unavení. Nebylo možné jet. Psali jsme omluvu, přáli jsme mu všechno nejlepší, ale osobně to prostě nešlo. Čekala jsem pochopení. Ale reakce byla jiná.
Za pár dní mi volala tchyně a já cítila, že je v hlase zvláštní napětí. Nakonec mezi řečí proklouzlo, co se šíří po rodině. „Víš, on tatínek říkal, že to vaše nachlazení je jen výmluva. Že rýma přece není důvod nejít na sedmdesátiny. A… že jste se zachovali nevhodně.“ Zůstala jsem sedět jako opařená. To ale nebylo všechno. Dozvěděla jsem se i to, že tchán rozšířil mezi příbuznými nepravdy – že prý jsme nechtěli přijet schválně, že nemáme o rodinu zájem, že jsem já hlavní viník, co „odřízla syna od rodinného kruhu“.
Když jsem to slyšela, byla jsem v šoku. A ještě větší, když se k nám skutečně přestali hlásit i další příbuzní. Najednou telefon nezvonil, žádné pozvání na společné akce, na Vánoce prázdná schránka. Babička mi mezi čtyřma očima řekla: „Oni tě zavrhli, Dano. Prostě se rozhodli, že ty a vaše rodina neexistujete.“
Můj muž byl na dně. Na jednu stranu ho to bolelo – vždyť šlo o jeho vlastní rodinu – a na druhou stranu cítil, že se to vlastně dalo čekat. Vždycky, když šlo o tchána, pravda byla ta jeho a kdo odporoval, ten prohrál. Konfrontace neměla smysl. Věděli jsme, že by zapřel vlastní slova, překroutil vše a obrátil to proti nám. Tak to dělal vždycky.
A tak jsme zůstali sami. Naše malá rodina proti světu. Nebylo to snadné – zvlášť vysvětlit synovi, proč se s některými příbuznými už nevídáme. Ale v té samotě se ukázalo i něco dobrého. Začali jsme se víc spoléhat na sebe, víc si vážit toho, co máme.
Dodnes mám v sobě pocit křivdy – že nám někdo bezostyšně vzal širší rodinu jen proto, že jsme „nevyhověli“ jeho představám. Ale když se podívám na svého manžela, který se i přes tu bolest nikdy nevzdal svého povolání, a na naše dítě, které má doma lásku a jistotu, říkám si, že možná je lepší žít bez falešného obdivu, než v rodině, kde vládne lež a moc.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu fiktivní.
