Článek
Byl to březnový večer, těžký a tichý. V nemocničním pokoji voněla dezinfekce a slabý dech mé matky se ztrácel mezi pípáním přístrojů. Seděla jsem u její postele a držela ji za ruku, drobnou, chladnou, ale pořád tak známou. Celý život jsme si byly blízké. Volaly jsme si denně, smály se nad nesmysly, sdílely recepty i starosti. Byla mou jistotou, oporou, tou, která dokázala obejmout i beze slov.
„Dano,“ zašeptala tehdy. Otevřela oči, kalné, ale soustředěné, jako by se chystala říct něco důležitého. „Vezmi si tohle.“
Z nočního stolku vytáhla složku se zeleným pruhem a podala mi ji.
„Co to je?“ zeptala jsem se tiše.
„Závěť,“ hlesla a usmála se. „Ale… přečti si ji až po všem, ano?“
Kývla jsem, a i když jsem chtěla protestovat, polkla jsem slova. Cítila jsem, že tohle není chvíle pro otázky.
O tři dny později už nebyla.
Když jsem se po pohřbu vrátila domů, otevřela jsem složku. Čekala jsem obyčejné rozdělení majetku – dům, zahrada, pár šperků. Ale když jsem začala číst, zastavila se mi krev v žilách.
V závěti stálo, že polovina domu připadá „mé dceři Daně“ – a druhá polovina „mé dceři Aleně“.
Ztuhla jsem. Alena? Jaká Alena?
Začala jsem prohledávat staré fotografie, dopisy, šuplíky. A po několika dnech pátrání jsem v matčině skříni našla zažloutlou obálku. Uvnitř byla černobílá fotografie mladé ženy – mé matky – s novorozenětem v náručí. A na zadní straně nápis: „Alenka, duben 1968.“
Byl to rok, kdy mi bylo šest.
Ten večer jsem seděla na gauči a jen zírala do tmy. Slzy mi stékaly po tvářích, ale necítila jsem hněv. Spíš zvláštní klid. Matka mi nikdy neřekla, že mám sestru. Možná se styděla, možná ji tehdy musela dát pryč – režim, tlak okolí, bída… nevím. Ale i po tolika letech chtěla, abychom se našly.
Na poslední stránce závěti byl přiložen dopis.
„Dano, vím, že ti to zní jako zrada. Ale Alenka je tvoje krev. Udělala jsem, co jsem tehdy musela. A věřím, že ty pochopíš, že láska se nedělí – jen čeká, až ji někdo znovu probudí.“
Trvalo mi půl roku, než jsem se odhodlala vyhledat jméno z matriky. A pak jednoho červnového dne zazvonil telefon. „Dano, tady je Alena,“ řekl tichý hlas.
Od té doby si voláme každý týden. Má stejné oči jako máma. A když se směje, slyším v tom i ji.
Teď, když jdu občas zapálit svíčku na hřbitov, říkám jí: „Mami, našla jsem ji. A děkuju, že jsi nám to dovolila – i když až na samém konci.“
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy rodinné známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
