Článek
Když jsme se s Lukášem vzali, svět nám ležel u nohou. On měl prosperující firmu, já stabilní práci v účtárně. Cestovali jsme, často i do exotických zemí, žili si na vyšší noze, ale nikdy jsme to nepřeháněli do extrémů. Z mé strany to nebylo o penězích – spíš o klidu a vzájemné důvěře. Jenže tchán, bývalý voják s tvrdou náturou a ještě tvrdšími názory, mě od začátku neměl rád.
„Á, tady je naše zlatokopka,“ říkával přede mnou i za mými zády. „Kluk si mohl najít někoho, kdo s ním bude, i kdyby bydlel v garáži.“
Snažila jsem se to přejít, ale pokaždé, když ta slova vyřkl, mě to bodlo jako nůž. Lukáš se mě zastával, jenže hádky mezi nimi byly čím dál ostřejší. Nakonec jsem se rozhodla k tchánům přestávat jezdit. Cítila jsem, že nemám sílu pořád dokazovat, že nejsem ta, za kterou mě tchán má.
Pak se v našem manželství finanční prosperita vyčerpala. Po sedmi letech Lukášova firma zkrachovala. Špatné investice, dluhy, insolvence. Tchán o ničem nevěděl – Lukáš se bál, že by ho otec zesměšňoval.
Já jsem zůstala stát při manželovi. Měla jsem něco našetřeno, pomáhala jsem Lukášovi splácet dluhy, držela domácnost, pracovala na dvě směny, jen aby se z toho dostal. Nikomu jsme si nestěžovali, prostě jsme to táhli, jak to šlo.
Jenže tchán pokračoval ve svých narážkách. „No jo, Dášenka, hlavně že máš novou kabelku. Peníze od manžela se ti pořád líp utrácejí, co?“
A to byl okamžik, kdy mi došla trpělivost.
Jednoho dne, když jsme byli na rodinném obědě, jsem se zvedla, vytáhla složku, kterou jsem měla připravenou, a položila ji před něj na stůl. „Tady máte, pane Kučera. Tohle jsou výpisy z mého účtu. Tady vidíte, kolik jsem platila na Lukášovy splátky. Tady jsou převody, doklady o insolvenci. Všechno jsem mu pomáhala uhradit, když se mu nedařilo. A víte co? Nikdy jsem si nestěžovala. Ale už mě opravdu nebaví, že mě roky urážíte a nazýváte mě ubohou zlatokopkou.“
V místnosti bylo ticho, že byste slyšeli spadnout vidličku. Tchán zbledl, chvíli jen koukal do papírů a pak na mě.
„To… jsem ale nevěděl,“ koktal.
„Ne, nevěděl,“ odpověděla jsem klidně. „Protože jste mě nikdy nechtěl poznat. Radši jste pořád jen soudil.“
Lukáš mě tehdy vzal za ruku a poprvé jsem viděla, že se za mě skutečně postavil i před svými rodiči. Tchán se mi omlouval hned ten večer. A omlouvá se dodnes. Jenže něco ve mně už se nevrátilo. Důvěra. Úcta.
Dnes je to skoro rok od té scény. Vztahy mezi námi jsou stále chladné, návštěvy formální. Ale já jsem v nitru klidná. Vím, že jsem obstála – jako žena, jako manželka, i jako člověk. A taky vím, že se někdy vyplatí schovávat si důkazy, i když je používáte až tehdy, když už není jiná cesta.
A nejvíc ze všeho jsem pochopila jedno:
Nikdy se nesmíš nechat ponižovat jen proto, že jsi žena, která se umí postarat.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy dřívější klientky s jejím souhlasem. Je psán v 1.osobě , jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
