Článek
Jmenuju se David, je mi 41 let a mám pocit, že žiju ve věčném mezičase. Mezi ženou a matkou. Dvě ženy mého života – každá z nich jiná, a přesto mají cosi společného: obě potřebují mít poslední slovo.
Moje máma byla vždy silná osobnost. Uměla se prosadit, říct svůj názor, a když jsem nesouhlasil, hned jsem slyšel: „Já tě vychovala, Davide, tak mě aspoň vyslechni.“
Moje žena Lucie naopak vždy působila jako klidná síla. Jenže v posledních letech se z ní stala žena, která mě nenechá dýchat, když přijde řeč na mou matku.
„Davide, tvoje máma tě pořád ovládá,“ začala jednou večer, když jsme seděli u stolu a popíjeli víno.
„Lucie, to přeháníš. Víš, jaká je. Někdy je moc upřímná, ale to neznamená, že manipuluje.“
„Ne? A co ty její poznámky? Jak říká, že bych měla víc vařit nebo že neumím s dětmi? To je podle tebe normální?“
Povzdechl jsem si. „Ona to myslí dobře. Jen neumí mlčet.“
Lucie se rozesmála – takovým tím smíchem, který spíš bolí. „Myslí to dobře? Tys vážně tak slepý? Ty ani nevidíš, jak tě má omotaného kolem prstu.“
Od té doby jsme se na téma máma hádali pořád.
Lucie mi tvrdila, že mi ubližuje.
Máma mi zas říkala, že Lucie mě od ní chce úplně odtrhnout.
A já? Já se cítil jako chlap, který stojí uprostřed bitevního pole a dostává zásahy z obou stran.
Jednoho dne se to stalo.
Lucie nechala na stole otevřený notebook. Nebyl jsem typ, co by šmíroval, ale když jsem chtěl zavřít víko, všiml jsem si chatu.
Zůstal jsem stát jako opařený.
V okně konverzace jsem uviděl dvě jména, která bych nikdy nečekal pohromadě – máma a Lucie.
Začal jsem číst.
Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký starý chat, kde si vyřizovaly účty. Jenže ne.
Byl to přátelský rozhovor. Dokonce… vřelý.
Lucie: „Ty, já jsem včera zkusila ten tvůj recept na sekanou, a děti ji zbožňovaly!“
Máma: „No vidíš, já ti to říkala. David by ji měl taky rád, ale ten si radši dá pizzu, co?“
Lucie: „Jo, on je prostě věčný kluk.“
Máma: „To má po mně. Ale neboj, časem ho uhladíš.“
A pak následovala fotka, kde byly obě na kávě. Usmívaly se. Objímaly se.
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Ty dvě se přece nemohly ani vystát.
Lucie mi celé měsíce tvrdila, že ji máma ponižuje.
A máma mi před měsícem říkala, že Lucie je chladná a vypočítavá.
Když se Lucie vrátila z venku, ještě jsem seděl u stolu.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal jsem se klidně.
„O čem?“ odpověděla nevinně.
„O tom, jak se nenávidíš s mojí matkou.“
Zarazila se. „Co tím myslíš?“
„Našla jsi cestu k jejímu srdci přes Messenger? Nebo přes recept na sekanou?“
Lucie zbledla. „Ty jsi… tys četl moje zprávy?“
„Náhodou jsem na to narazil. Ale teď chci vědět – proč jsi mi lhala?“
Lucie se snažila udržet klid. „To nebylo žádné lhaní. Jen jsme se snažily… urovnat vztahy.“
„Urovnat vztahy? Ty mi celé měsíce tvrdíš, že je manipulátorka, a pak s ní jdeš na kafe?“
„Byla to tvoje matka, Davide. Chtěla jsem, aby mě poznala jinak. Ale pak jsem pochopila, že nemá cenu se snažit.“
„Jo? A proč jí píšeš ‚děkuju za podporu, maminko‘?“
Lucie mlčela.
„Víš, že mi máma říkala, že nejsem s tebou šťastný? A že bys mě táhla ke dnu? Teď už chápu, kde se to v ní vzalo. Ty ses jí svěřovala!“
Rozhořčení ve mně rostlo.
Lucie začala plakat, ale já jí už nevěřil.
A matce? Té taky ne.
Když jsem jí druhý den zavolal, zeptal jsem se na rovinu:
„Mami, proč jsi mi neřekla, že se s Lucií vídáš?“
„A proč bych měla? Jsme přece rodina. A víš co, Davide? Ona není tak špatná, jak jsem si myslela.“
„To jsi mi měla říct dřív. Protože teď nevím, kdo z vás dvou je upřímný.“
„Ty se moc hrabeš v detailech, synku. Důležité je, že se máme rádi.“
Jenže já už jsem si tím nebyl jistý.
Seděl jsem večer v obýváku, děti spaly, Lucie byla v ložnici a já přemýšlel.
Celé roky jsem se snažil být prostředníkem mezi dvěma světy. A teď jsem zjistil, že ty světy se potají spojily za mými zády.
Lucie mě učila, že máma lže.
Máma mě učila, že Lucie mě ovládá.
A teď jsem měl pocit, že obě mě jen zkoušely – každá po svém.
Možná jsem jen chtěl, aby mě někdo chápal.
Ale zůstal jsem mezi nimi sám.
Bez důvěry. Bez jistoty. A bez odpovědi na otázku, kdo z nich dvou mě vlastně opravdu miluje – a kdo mě jen potřebuje, aby si potvrdil vlastní pravdu.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a dialogy jsou v příběhu fiktivní.
