Článek
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že já a Petra – moje tehdy oblíbená švagrová – jednou budeme na nože, vysmála bych se mu. Byly jsme rozdílné, ale doplňovaly jsme se. Já klidná, ona energická a tvrdá. Jenže někdy je tvrdost jen maska pro něco mnohem temnějšího.
První trhliny
Začalo to nenápadně.
„Nevím, proč to děláš takhle,“ řekla mi Petra jednou, když viděla, jak učím naši dceru vázat tkaničky. „Já to učím jinak. Ale vám by možná neuškodilo víc disciplíny.“
Usmála jsem se. „Každý má svůj styl.“
„Nebo žádný,“ utrousila. Myslela jsem, že jsem to přeslechla.
Jenže podobné poznámky se množily – o výchově, o domácnosti, o práci, o mně.
A pak se ke mně začaly dostávat zvláštní věci. Od švagra, od tchýně, dokonce i od sousedky.
„Petra říkala, že se doma flákáš.“ – „Prý neumíš s penězi.“ – „Říkala, že tě tvůj manžel musí pořád kontrolovat.“
Chvíli jsem si namlouvala, že je to omyl. Že jsem slyšela špatně. Že to Petra nikdy neřekla.
Jenže pak přišel okamžik, kdy jsem ji přistihla při lži přímo.
Spor, který odstartoval všechno
Byly jsme samy v kuchyni po rodinném obědě. Probíraly jsme školu dcery.
„Já ale nikdy neřekla, že máš špatnou výchovu,“ řekla najednou Petra, zatímco si míchala kávu.
Nadzvedla jsem obočí. „Petro… řekla jsi to minule tchýni.“
„To bych nikdy neudělala,“ usmála se sladce. „Možná sis to jen špatně vyložila.“
A pak dodala tiše, ale ledově:
„Ale kdyby to byla pravda, tak by se s tím mělo něco dělat.“
To už mě bodlo.
„Proč to říkáš? Proč o mně pořád něco trousíš?“
„Já? Nikdy!“
A pak spustila obvyklý vodopád polopravd, které uměla seskládat tak dokonale, že by jí uvěřil i detektor lži.
Tentokrát jsem ale byla připravená. Měla jsem v kapse mobil. Zapnutý záznam.
Manžel mi nevěřil
Když jsem o pár dní později vyprávěla manželovi, jak to proběhlo, jen zavrtěl hlavou.
„Zuzko, tohle není Petra. Ty ji neznáš,“ řekl. „Je impulsivní, ale ne zlý člověk. Občas něco přepískne, ale rozhodně tě nepomlouvá.“
Věřil jí víc než mně. A já si připadala, jako bych byla hysterka, která si vymýšlí.
Rozhodnutí, které bolelo
Jeden večer, když u nás Petra byla, začala opět:
„Myslím, že tvoje dcera je rozmazlená. A že bys měla víc poslouchat zkušenější. Kdybys chtěla, naučím tě pár věcí o domácnosti.“
Zůstala jsem stát jako přimražená.
„Tohle už je moc, Petro.“
„Ale prosím tě,“ protočila oči. „To jen ty se pořád urážíš. A pak si to předáváte s tchýní dál jako telefon.“
„Tchyne mi jen říkala, co jsi jí o mně povídala.“
„To je lež,“ vyštěkla. „Nikdy jsem nic takového neřekla!“
V tu chvíli jsem věděla, že už to tak nenechám.
Nahrávka
Týden jsem sbírala odvahu. A taky materiál. Několik rozhovorů, kde Petra popírala sama sebe, lhala, překrucovala. Nic, co by ji zničilo – jen pravda v syrové podobě.
Jednoho večera, po dalším sporu, jsem manžela poprosila, aby si sedl.
„Mám ti co ukázat.“
„Prosím tě… zase to bude o Petře?“ povzdechl.
Beze slova jsem pustila nahrávku. Během první minuty se mu změnil výraz. Během třetí ztuhl. U páté byl úplně bílý.
Na nahrávce byla Petra, jak tvrdí tchýni, že nejsem schopná matka. Jak říká, že doma nezvládám ani základní věci. A pak druhá nahrávka – kde totéž popírá. A třetí – kde mě před kamarádkou kritizuje, že „jsem měkká a neschopná“.
Když dozněl poslední tón, bylo dlouhé ticho.
„Tohle je… kdy?“ hlesl.
„Poslední dva měsíce,“ odpověděla jsem.
Jeho reakce
Manžel si promnul obličej, jako by se snažil probudit.
„Já… já jsem jí věřil,“ řekl roztřeseně. „Vždycky jsem ji bral jako tu upřímnou. Tvrdou, ale férovou. A ona… tohle?“
Podíval se na mě. „Zuzko, promiň.“
Bylo v tom všechno – stud, šok, lítost.
„Nemusíš se omlouvat. Jen jsem chtěla, abys viděl pravdu.“
Zvedl hlavu a poprvé po dlouhé době mu v očích probleskla rozhodnost.
„Nech to teď na mně.“
Důsledek
Druhý den jel za Petrou. Hodinu. Dvě. Tři.
Když se vrátil, mlčel.
„Tak?“ zeptala jsem se potichu.
Odkašlal si. „Popírala všechno. Až dokud jsem jí nepustil část první nahrávky…“
Pokrčil rameny. „Pak začala obviňovat mě. Že jsem se nechal zmanipulovat. Že jsi hysterka. Že lžu já.“
„A?“ vydechla jsem.
„Řekl jsem jí, že pokud chce ještě někdy do našeho domu, musí se změnit a omluvit se.“
Podíval se mi do očí. „A pokud ne… pak se naše cesty rozdělí.“
Rozplakala jsem se. Úlevou, smutkem, vlastně vším dohromady.
Objal mě pevně.
„Měl jsem ti věřit. Už se to nestane.“
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
