Článek
Když jsem ve dvaceti odjížděla z našeho valašského údolí do Brna, děda stál u vrat se zkříženýma rukama a pohledem, který mi nedal spát ještě měsíce.
„Tak ty fakt jedeš?“ zeptal se tehdy.
„Dědo, vždyť to není navždy. Chci zkusit práci v kanceláři, ne u krav,“ smála jsem se nervózně.
Jenže on se nesmál. Otočil se, plivl do prachu a řekl:
„Tak jeď. Ale pamatuj si – kdo zapomene, odkud je, ztratí všechno.“
Byla to poslední věta, kterou jsem od něj slyšela.
Několikrát jsem mu psala, posílala fotky, dokonce i pohled z kavárny, kde jsem tehdy začínala. Nikdy neodpověděl.
Babička mi po telefonu jen šeptala: „Nezlob se na něj, Aničko, on má svou hlavu.“
Roky ubíhaly. Práce, přítel, první byt – život se převaloval jako řeka, a na dno se pomalu ukládal kamínek mé viny. Když babička zemřela, jela jsem domů poprvé po dlouhé době. Děda nepřišel ani na pohřeb. Říkali, že už sotva chodí, že si žije po svém, s kozou, kocourem a tvrdostí, kterou nikdo neprorazil.
O pár měsíců později přišel dopis od notáře. Děda zemřel.
Bylo mi zvláštně úzko – ne proto, že odešel, ale že jsme si už nikdy nevysvětlili, proč mě vlastně odepsal.
Když jsem otevřela obálku, čekala jsem alespoň pár vět, možná omluvu. Ale stálo tam strohé:
„Vydědil jsem Annu Novotnou, neboť se od rodiny odvrátila a opustila naše místo.“
Pamatuju si, jak jsem ten papír držela a cítila, jak se mi hroutí všechno, čemu jsem věřila.
„Jak to mohl napsat?“ šeptala jsem. „Vždyť jsem ho měla tak ráda…“
Z chalupy zbyla polorozpadlá stodola, pár akrů polí. O všechno se postaral bratranec Lukáš, který zůstal doma a „důsledně se staral o dědu“. Mezi řádky bylo jasné, že dědictví připadlo jemu. A já? Jen ten papír s razítkem a hořkostí.
Čas ale bývá zvláštní lékař. O tři roky později, když jsme s mužem koupili starý dům u města, volala mi teta:
„Ančo, u dědy v truhle jsme našli obálku s tvým jménem. Chceš ji?“
Jela jsem hned. Byla to stará, žlutá obálka, na které bylo dědovým písmem napsáno jen „Aničce“.
Uvnitř dopis. Psaný jeho roztřesenou rukou.
„Ančo,
nehněvej se na starého blázna. Neumím mluvit jinak než tvrdě. Když jsi odjela, bál jsem se, že tě ten svět tam zlomí. Chtěl jsem, abys měla důvod se nikdy nevracet kvůli majetku, ale jen kvůli lidem. Vydědil jsem tě, abys byla svobodná.
Ale nikdy jsem tě nepřestal mít rád.
Děda.“
Četla jsem to znovu a znovu, dokud se mi písmena nerozmazala slzami.
Vydědil mě, aby mě chránil – ne před sebou, ale před malostí, kterou kolem sebe viděl celý život.
O týden později jsem jela k jeho hrobu. Položila jsem tam větvičku rozmarýnu, co rostla u jeho okna, a řekla tiše:
„Dědo, nikdy jsem nezapomněla, odkud jsem. Jen jsem musela zjistit, kam patřím.“
Vítr zavanul přes kopce a přinesl ten známý pach sena a kouře.
V tu chvíli jsem věděla, že mě nikdy opravdu nevydědil. Jen mě nechal vyrůst.
Předlohou pro tento příběh bylo vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
