Článek
Když Josef ovdověl, svět kolem něj ztichl. Dům, který dřív duněl smíchem, zpěvem a vůní koláčů jeho ženy, teď připomínal spíš svatyni než domov. Po pár měsících si začal uvědomovat, že věci, které dřív zvládal s lehkostí, ho teď unavují. Chůze do patra, vaření, nošení dřeva – vše bylo těžší.
Ze tří dětí se pravidelněji ozýval jen nejstarší syn a mladší dcera. Ta prostřední – Ivana – byla vždycky tak trochu mimo. Kariéristka, s nosem nahoru a neustálou výmluvou, proč nemůže přijet. A pak najednou – z ničeho nic – stála ve dveřích s taškou v ruce a sladkým úsměvem na tváři.
„Tati, přemýšlela jsem, že bych se k tobě na čas nastěhovala. Pomohla ti… Jsme přece rodina.“
Josef, unavený a především osamělý, se nezdráhal. Možná v něm zafungoval i starý otec v něm – ten, který toužil po přítomnosti svých dětí. A tak Ivana zůstala.
Zpočátku se zdálo všechno v pořádku. Chodila s ním k lékaři, zajišťovala mu léky, vařila. Brzy pro něj zažádala i o příspěvek na péči. Tvrdila, že půjde celý „na domácí asistenci“, ale nikdy o něm dál nemluvila. V domě postupně prosazovala drobné změny – přesouvala starý nábytek, vyklízela skříně, kontrolovala dopisy, které mu přišly. A hlavně – začala velmi pečlivě sledovat, s kým její otec mluví.
Josef však byl z těch starších lidí, co neřeší mobily. Často měl telefon odložený někde na kredenci a hovor z neznámého čísla by obvykle bez váhání odmítl. Ale ten den – jak sám později řekl – něco cítil. Jakýsi vnitřní hlas, který mu říkal, ať to zvedne.
„Dědo? Prosím tě, nevěš to. Tohle je Michal.“
„Michal?“ zamračil se Josef.
„Tvůj vnuk, od Ivany. Volám z jiného čísla, protože máma mi prohlíží mobil. Nesmím ti volat.“
A pak se to spustilo. Hlas, který promluvil pravdu. Michal mu vysvětlil, že Ivana už nějakou dobu plánuje, jak získat dům. Dokonce si v práci zjišťovala, jak nejlépe otce přimět k přepisu majetku, a nenápadně se snažila ho přesvědčit, že je to „nejpraktičtější řešení“, kdyby se s ním něco stalo.
„Dědo, já jsem ti to musel říct. Ona tě manipuluje. Má spoustu poznámek, o kterých bys měl vědět. Mám to i nahrané. Vím, že mi třeba nebudeš věřit, ale… já nechci, aby ti ublížila.“
Josef se na chvíli ocitl mezi dvěma světy. Důvěra k vlastnímu dítěti, které konečně projevilo zájem – a šok, že za tím může být něco tak vypočítavého. Ale v následujících týdnech mu vnuk předložil vše: přeposlané zprávy, audionahrávky, záznamy z jejího diáře.
Začal si všímat detailů. Příspěvek na péči mizel. Ivana si koupila nový telefon, podezřele často zmizela na víkend, i když tvrdila, že je jen „na nákupu“. Když jednou zmínila, že by bylo „fajn, kdyby ten barák nebyl napsaný jen na tebe, kdyby se ti něco stalo“, Josef měl jasno.
Nic jí však neřekl.
Pokračoval v předstírání, že o ničem neví. Dokonce i ocenil, že „se tak stará“. Ale v tichosti zašel k notáři, kde upravil závěť. Dům odkázal rovnou svému vnukovi Michalovi. Ivanu vydědil s jasným důvodem – zneužití důvěry a pokus o manipulaci starého člověka. A když notář ptal, jestli si to přeje říct dceři osobně, jen zavrtěl hlavou.
„Až přijde čas, všechno se dozví sama.“
---
Závěr:
O pár měsíců později Josef zemřel. V klidu, ve spánku, v domě, který miloval. Ivana do poslední chvíle netušila, že její pečlivě připravený plán se rozpadl ještě dřív, než vůbec začal. A Michal? Ten později dům neprodal. Opravil ho a jednou za měsíc pořádá v obýváku malé večery pro starší lidi z okolí. „Děda by měl radost,“ říká vždy, když nalévá kávu.
