Článek
Jmenuju se Denisa, je mi osmatřicet a s manželem a naším synem Filipem žijeme v menší vesnici na konci okresu. Nejsme žádná „zlatá mládež“, ale máme všechno, co potřebujeme – střechu nad hlavou, zahradu, pár slepic a klid. Můj muž často pracuje i o víkendech, a tak spoustu věcí zvládám sama. S tím jsem se smířila. Co jsem ale nečekala, bylo, že největší problémy mi nepřinese práce ani život na vesnici, ale vlastní rodina mého muže.
Tchyně žije ve městě, stejně jako švagrová. Ta má dvě malé děti a tchyně u nich tráví snad každý druhý den. Nikdy jsem jí to nezáviděla, spíš mě mrzelo, že o našeho Filipa neprojevuje ani poloviční zájem. Když k nám přijede, chová se jako inspektorka – sleduje, jak mám uklizeno, co vařím, a všechno komentuje s ledovým úsměvem. „To je hezké, že to děláš tak po svém,“ říká, a já přesně vím, co to znamená.
Na rodinných setkáních se švagrovou tvoří nerozlučnou dvojici. Vždycky sedí spolu, špitají si, a když vejdu do místnosti, náhle zmlknou. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že řeč byla o mně. Jenže nikdy mi nic do očí neřekly. Jen ten jejich pohled – jakoby mě litovaly, nebo snad považovaly za něco horšího. Můj muž si toho nevšímal, prý „ženské řeči“. Jenže já cítila, že se něco děje za mými zády.
Jednoho dne jsem jela do města pro léky pro Filipa. Když jsem zaparkovala u obchodu, uslyšela známé hlasy. Otočila jsem se – a tam stály tchyně a švagrová. Neviděly mě. Schovala jsem se za roh a zůstala stát. Možná to bylo zbabělé, ale něco mě nutilo poslouchat.
A tehdy jsem to uslyšela.
„Víš, Denisa prý vůbec nepracuje, jen doma lelkuje a všechno táhne Jarda,“ řekla švagrová.
„No jistě,“ přisadila tchyně, „a malý je pořád neupravený, pořád jen s tabletem. Chudák Jarda, ten má kříž.“
Zatajil se mi dech. Nejenže to nebyla pravda – ale ta jízlivost, ten tón… jakoby mluvily o cizí ženě, kterou pohrdají.
Měla jsem slzy v očích, ale zároveň jsem cítila, jak se ve mně cosi zlomilo. Tiše jsem vytáhla telefon a zapnula nahrávání. Stála jsem tam a poslouchala, jak pokračují. Padla i věta, že „asi chci Jardu držet doma, aby neutekl jinam“, a že „taková ženská se nehodí ani na vaření, natož do společnosti“.
Když jsem to už nevydržela, udělala jsem krok dopředu.
„To je zajímavé povídání,“ řekla jsem klidně. Otočily se obě jako přistižené školačky.
„Deniso! My jsme tě vůbec neviděly,“ koktala tchyně.
„Jo? No já vás hlavně slyšela,“ odpověděla jsem.
„Ty sis to asi špatně vyložila,“ řekla rychle švagrová a přehodila kabelku z jedné ruky do druhé. „My jsme jen tak obecně…“
„Obecně o ženě, která vaří a neupravuje syna?“ usmála jsem se hořce. „To je opravdu obecné.“
Stály tam, obě zaskočené, ale zkušené v hraní komedií. „Deniso, nezlob se,“ usmívala se tchyně, „to bylo jen takové nedorozumění.“
Jenže já jsem věděla své. Nerozhodla jsem se jim nic dokazovat – jen jsem řekla: „Dobře, nechme to být. Já už vím, jak to myslíte.“
A odešla jsem.
Doma jsem si tu nahrávku pustila. Každé slovo, každý tón – všechno tam bylo. Bylo to bolestné, ale zároveň zvláštně osvobozující. Už jsem nemusela pochybovat, jestli si něco jen nevymýšlím.
Od té doby se obě chovají, jako by se nic nestalo. Na rodinných setkáních se usmívají, ptají se mě, jak se mám, dávají Filipovi bonbóny. A já je pozoruju – klidně, s odstupem, s vědomím, že jejich faleš mám nahranou.
Zatím jsem tu nahrávku nikomu nepustila. Ale přemýšlím o tom. Možná přijde čas, kdy ji použiju – ne ze msty, ale aby konečně všichni viděli, kdo se tu roky přetvařuje. A možná pak i můj muž pochopí, proč se mi při slově „rodina“ sevře žaludek.
Dokud ale ten čas nepřijde, nechávám je v jejich hře. A pokaždé, když se na mě sladce usmějí, odpovím stejným úsměvem – s vědomím, že pravda je tentokrát na mé straně.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
