Článek
Žádná jiná událost od vzniku České republiky neměla tak silný vliv na budoucí politiku v ČR. Jedná se pro náš stát o naprosto unikátní jev ve smyslu vlivu na veškerý veřejný život. Opoziční smlouva je odborníky považována za hlavní předěl ve směřování české politiky a jejích praktik, a dovolím si říci zapříčiňující úpadek naší demokracie. Den 9.7.1998 představuje mezník, od kterého se odvíjí veškeré (prakticky jen negativní) skutečnosti spjaté s korupcí v politice, a mezník, kvůli kterému výrazně klesla a nadále klesá důvěra veřejnosti v politiku.
Jde především o pokusy o omezování svobod ve vyjadřování, omezování vlivu médií, ilegální posilování politické moci, korupce, tunelování, protekcionalismus, vydírání a podrobování si veřejných činitelů a s tím související ztráta důvěry občanů v jakoukoliv politiku a politiky. Autoři opoziční smlouvy, Miloš Zeman a Václav Klaus, tehdy za ČSSD, respektive ODS, nesou přímou zodpovědnost za velké množství špinavých kauz a praktik od této doby se vyskytujících v české politice, ale především (v obecné rovině) za úpadek politické kultury v ČR a tím pádem její zneprůhlednění a následně vzniklý odpor veřejnosti k této sféře společnosti.
Situace před volbami v roce 1998
Dle volební kampaně před volbami v roce 1998, která byla jak ODS, tak ČSSD vedena velmi protichůdně vůči oběma stranám, by asi vůbec nikdo nepřepokládal jejich vzájemnou budoucí spolupráci. Klaus ji postavil na boji proti levici a proti možnému opětovnému vzestupu komunistů, Zeman se zase opřel o důchodce, jistoty a prakticky se snažil využít krize demokracie. Oba se tedy snažili hrát víceméně na emoce voličů a především se snažili si získat důvěru. Jak hlouběji se o to pokoušeli, tím více také tato důvěra u voličů rostla. Dle mého názoru pramenila z doufání v obrat k průhlednější pravdivější politice. Proto se jednání aktérů opoziční smlouvy po volbách dá přirovnat téměř ke zradě na voličích. Povolební vyjednávání se neslo ve znamení osobních tahanic a sporů.
Z vnitropolitické neschopnosti se dohodnout na efektivní spolupráci koaličních partnerů levicových či pravicových se nakonec dospělo k prakticky nejhorší možnosti, a to k rozdělení moci mezi dvěma nejsilnějšími stranami, které se následně vzájemně podporovaly v mocenských kalkulech a posilování moci.
Důvody a okolnosti opoziční smlouvy
Tuto smlouvu, která byla sepsána a podepsána 9.7.1998, charakterizuje mnoho aktů a činů, které měly často velmi silný dopad nejen na ekonomiku, ale také na sociální politiku a veřejnost v České republice. Domluvu mezi ODS a ČSSD charakterizuje politika, která se svou neprůhledností a zákulisními hrami velmi vzdaluje od všeho, co mohl občan v Česku sledovat do této doby. Principem „paktu“ bylo „vytvoření stabilního politického prostředí“, které mělo být rouškou pro společné posilování moci a rozšíření sfér vlivu politiků do veřejného prostoru. Opozice, kterou měla tvořit ODS, a která měla v případě pochybení vlády zvedat „varovný prst“, byla na základě opoziční smlouvy postavena do role spolupracujícího, tedy nechávala volný průchod nekalým praktikám a její představitelé ji často sami také podporovali.
Některé praktiky v návaznosti na opoziční smlouvu
Do vedoucích pozic podniků byly na místa odborníků (kteří byli mnohdy nelítostně vyhozeni, a byla jim zničena kariéra) dosazeni loajální straníci ČSSD či ODS. Tyto praktiky se neděly ve veřejném životě, v mnohém to ovšem připomíná praktiky normalizátorů (v menším měřítku), z let 1969-1970. Stejně tak kvůli těmto vychytralým praktikám se mohlo nebetyčně rozrůstat prostředí příznivé pro korupci. Opoziční politici si tak snažili vydíráním, výhružkami, zajistit mocenský vliv tím, že například „ze hry“ vyřadí jim nepohodlné politiky či mediální osobnosti. Pokusy o ovlivnění médií se vydařily v podobě vzniku deníku „Super“, který značně kritizoval odpůrce Opoziční smlouvy a také jiné politické subjekty a zároveň o představitelích ODS a ČSSD pojednával spíše pozitivně.
Typickým korupčním jednáním bylo v této době nerespektování zákonné nutnosti vypisovat soutěže na veřejné zakázky. Za úplatky byla určitá zakázka vždy umožněna realizaci předem určené firmě, po většinou velmi draze (například výstavba dálnice D47 místo za 50 miliard, téměř za 200 miliard). Tyto mocenské kalkuly poté měly velmi často za následek obrovský úbytek veřejných peněz a silné zadlužení státu.
Z těchto důvodu poté od začátku nového tisíciletí velmi výrazně poklesla volební účast, v anketách lidé častěji zdůrazňují nechuť či nezájem o politiku se slovy: „Všichni jsou to gauneři“, „Je to tam samá špína“.
Mírně pozitivní důsledky
Tato mince má však i druhou stranou a tou je jeden pozitivní důsledek činností opoziční smlouvy. Jde o jakési vzedmutí vlny občanské společnosti. V průběhu a ke konci jejího konání bylo vidět, že když se česká společnost cítí ohrožena na demokracii, tak si dokáže najít cesty, jak se semknout a vytvořit určitý tlak na politiky. Jmenuji zde například - „Dřevíčskou výzvu“ či více známou akci: „Děkujeme, odejděte“.
Závěr a důsledky pro českou politiku dodnes
Obecně se dá říci, že za této doby, nevídané v novodobých politicko společenských dějinách České republiky, došlo v politice k opětovnému rozkvětu socialistických principů a stylů jednání, vedle zpolitizování ekonomiky, kontrolních úřadů i nezávislých institucí. Troufám si říci, že socialistické způsoby jednání (omezování, protekcionalismus, atd..), ve kterých „zdárně“ pokračovali představitelé opoziční smlouvy, je i dnes mnohdy patrný v české politice i společnosti. Opoziční smlouva se tedy svými praktikami, kauzami a stylem vedení politiky nesmazatelně vepsala do české politiky. Vepsala se do podvědomí všem, kteří politiku sledují a nejsou jim cizí základní demokratické principy jako nevídané období, jejíž mnohé následky provázejí Českou republiku dodnes. Dovolím si říci, že opoziční smlouva znamenala výrazný úpadek demokracie v české zemi.
Zdroje:
Přečtení knihy Erika Taberyho, „Vládneme, nerušit“
Přečtení knihy Havlíka a Pečinky, „Politika z obou stran“
Shlédnutí dokumentu České televize: „Vládneme, nerušit“
Kniha: Kolektiv autorů. „Česká republika v hodnocení evropské komise 1999“.
