Článek
Jsou to chvíle, kdy se náš pohled na vlastní rodinu, na rodiče a na to, co pro nás znamenali, převrátí vzhůru nohama. Vyrůstal jsem v rodině, kde otec celý život tvrdě dřel, abychom my, jeho tři děti, měli pokud možno důstojný život. Nikdy jsme neměli pocit, že bychom se měli špatně, ale luxus byl pro nás spíše slovem ze slovníku někoho jiného. A já, Karel, tehdy ani netušil, že teprve po jeho smrti zjistím, jak moc skromný a zároveň neuvěřitelně moudrý muž vlastně byl.
Můj otec byl člověk staromódního střihu. Nikdy se nestal členem komunistické strany, a proto na něj lepší pozice a výhody nedosáhly. Byl to ten typ chlapa, co ráno šel do práce, odpoledne na brigádu a večer domů, unavený, ale stále připravený něco udělat. Jeho ruce byly věčně mozolnaté, jeho kabát starý a obnošený. Přesto se nikdy nestěžoval. Měl dvě práce skoro celý život, a my – já a moje dvě sestry – jsme ho vídali často jen při večeři.
Moje matka, jeho manželka, byla úplně jiná. Vždycky chtěla víc, vyšší standard, nové věci. Na tátu tlačila, že „soused má to a ono, tak proč my ne“. Já, jako kluk, to moc nechápal, jen jsem viděl, jak je táta často uštvaný. Přesto nikdy neztratil klidný tón, nikdy nevyšel z rovnováhy. Prostě se snažil dělat to nejlepší, co mohl. Nakonec se s mámou po letech hádek rozvedli, a já jsem si v duchu říkal, že možná poprvé za dlouhou dobu bude mít trochu klid.
Otec byl skromný i v maličkostech. Nikdy si nekoupil nic navíc, chodil v obnošených botách, nosil staré hodinky, které dostal ještě od svého otce. Peníze nikdy neprobíral, jako by byly až na posledním místě. A tak jsem si byl jistý, že když odešel – odešel jako chudý, ale čestný muž.
Jeho smrt nás zasáhla. Stál jsem u rakve, vedle mých dvou sester, a plakal. Plakal jsem za něj, za jeho oběti, za to, že odešel příliš brzo. Všichni tři jsme si říkali, že jsme ztratili někoho, kdo pro nás byl pevnou půdou pod nohama.
Po pár týdnech nám přišlo vyrozumění od notáře. Šel jsem tam za nás tři. Seděl jsem v kanceláři, ruce se mi třásly, když jsem obálku otevíral. Čekal jsem byt, možná pár drobností. Ale to, co tam stálo, mi vyrazilo dech. Otec nám nezanechal jen byt, ve kterém žil. Každému z nás odkazoval vysokou částku – šest cifer, suma, o které jsem nikdy nepředpokládal, že by mohl mít k dispozici.
Zůstal jsem sedět, neschopen slova. Moje sestry, když jsem jim to oznámil, se dívaly stejně nevěřícně. Jak je možné, že člověk, kterého jsme vnímali jako věčně uštvaného a sotva vycházejícího s penězi, dokázal našetřit tolik?
Rozhodli jsme se projít jeho byt, jestli tam nenajdeme nějaké vysvětlení. A našli jsme. Ve staré plechové krabičce v šuplíku byl dopis, psaný jeho rukou, očividně v době, kdy už věděl, že nemoc ho pomalu dohání.
Stálo v něm:
„Vím, že jsem vám tajil svou finanční situaci. Nechtěl jsem to prozradit před vaší matkou, protože by všechny peníze chtěla pro sebe. Odkazuji vám větší jmění. Prosím, využijte je k dobrému účelu – pro studium svých dětí, nebo pro něco, co bude mít smysl. Mám vás rád. Váš otec.“
Slzy mi stekly po tváři, když jsem to četl nahlas. Bylo to, jako by tu s námi znovu stál, skromný, ale pevný, jakého jsme ho znali celý život.
Sestrám i mně bylo jasné, co musíme udělat. Peníze jsme použili tak, jak si přál – na vzdělání našich dětí, část jsme dali na charitu a něco jsme si dovolili i pro sebe. Cestovali jsme, zažili spolu chvíle, které nám připomněly, že otec nám dal nejen finanční dar, ale hlavně ponaučení.
Dnes, když se ohlédnu, chápu jeho celoživotní jednání. Nešlo mu o to, aby na něj někdo ukazoval prstem a záviděl mu. On věděl, že skutečná hodnota je ve skromnosti, v práci a v tom, jaký odkaz člověk zanechá svým dětem. A jeho dopis mi navždy připomněl, že peníze nemají být na odiv – mají být prostředkem k dobrým věcem.
A já jsem na něj hrdý. Na svého otce, který žil celý život v tichosti, ale odešel jako velký muž.
Příběh byl napsán dle vyprávění a zkušenosti autorova známého. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče.
