Článek
Jmenuju se Igor, je mi jednatřicet, bydlím s manželkou v menším bytě na okraji města a děti zatím nemáme. Moje tchyně, žena kolem šedesátky, rozvedená, je zvláštní bytost. V jádru je milá, umí být i zábavná, jenže má jednu povahu, která ji už mnohokrát dostala do trapných situací – je dost šetřivá. Ne že by to byla vyloženě lakomost, spíš taková přehnaná ostražitost vůči penězům, a někdy to prostě působí komicky nebo nepatřičně.
Když nám jednoho dne zavolala a navrhla, že nás pozve na oběd do jedné z lepších restaurací ve městě, byli jsme oba s manželkou překvapení. Nikdy předtím nic podobného neudělala. Přiznám se, že jsem měl v hlavě hned několik scénářů, jak by to mohlo skončit, ale řekl jsem si: „Třeba se pletu, třeba to bude příjemné odpoledne.“ A tak jsme souhlasili.
Už od příchodu působila tchyně nezvykle sebevědomě. Sedli jsme si ke stolu, ona si ani neprohlédla jídelní lístek a hned kývla na to, co číšník doporučil. „Dejte nám to vaše menu dne a k tomu něco dobrého z vína,“ mávla rukou, jako by byla zvyklá stolovat v michelinských restauracích. My s manželkou jsme neprotestovali, nechali jsme ji v jejím rozpoložení bonvivánky.
Oběd byl výborný. Skvělé jídlo, dobré víno, nálada u stolu lehká a příjemná. Tchyně vtipkovala, vyprávěla historky z mládí a my si říkali, že to je snad poprvé, kdy setkání probíhá úplně hladce. Jenže pak přišla chvíle, která všechno obrátila vzhůru nohama.
Číšník položil na stůl účet. Tchyně se podívala, zbledla a hlasitě vyjekla: „Proboha, tolik já platit nebudu! To nemám!“ V restauraci se otočilo několik hlav a mě polilo horko. Číšník stál rozpačitě opodál, manželka se snažila tvářit, že k tomu stolu vlastně ani nepatří, a tchyně dál dramaticky kroutila hlavou.
Nakonec jsem to ukončil já. Vytáhl jsem kartu a účet zaplatil, i když to byla částka, kterou bych opravdu raději utratil jinak. Tchyně se nám sice omluvila, pořád opakovala, že to „nečekala“ a že si myslela, že to bude levnější, ale trapas už visel ve vzduchu jako těžký mrak.
Cestou domů jsme se s manželkou shodli, že příště raději přijmeme pozvání na obyčejnou kávu u ní v kuchyni. Bylo jasné, že obědy a večeře v restauraci nejsou disciplína, ve které by se moje tchyně cítila – a nechala cítit i ostatní – dobře.
Od té doby, kdykoli někdo v rodině navrhne společné jídlo, manželka se na mě podívá s úsměvem a já jen tiše odpovím: „Hlavně ať to neplatí máma.“
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorova kamaráda s tchyní. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
