Článek
Jmenuju se Eva, je mi třicet a už nějaký ten pátek jsem vdaná. A s mým manželem Tomášem jsme spolu nejen v dobrém i zlém, ale hlavně v jedné rodině s jeho maminkou – ženou, která by dokázala i vodu z kohoutku prodat jako léčivý pramen. A to za příplatek.
Od chvíle, kdy jsme se poznaly, mi připadala tak trochu jako chodící encyklopedie sebechvály. „Víš, Evo,“ říkávala mi s úsměvem, „já mám takový talent na lidi. Všichni mě mají rádi. Dokonce i kolegyně, co závidí.“
A já si pokaždé pomyslela: Aha, takže ty, co tě „mají rády“, jsou přesně ty, o kterých mluvíš nejčastěji…
Ale jedna věc byla prý neoddiskutovatelná – svíčková. Tomáš o ní mluvil jako o gastronomickém zážitku, po kterém se zjevuje svatý Petr s knedlíkem v ruce. Jenže já ji nikdy neochutnala. Vždycky „zrovna nebyl čas“, „omáčka se mi nepovedla“ nebo „maso nebylo podle mých představ“. Po několika letech jsem začala podezřívat, že žádná slavná svíčková neexistuje.
Až do toho osudného dne. Tomáš domluvil návštěvu u maminky, prý „jen tak“. A já nic netušící přijela – a tam, na stole, se třpytila mísa, nad kterou se vznášel pach smetany, mrkve a čehosi… neidentifikovatelného.
„Tak, Evo,“ zazářila tchyně, „konečně ochutnáš moji pověstnou svíčkovou. Dělám ji podle rodinného receptu. Ten mám jen já.“
A já s úsměvem kývla, i když jsem měla pocit, že to bude spíš podle receptu z jiného rodu – rodu chaosu.
Sedli jsme si. Na talíři to vypadalo nádherně. Krásná barva, knedlíky jak z učebnice, brusinky na místě. Jenže jakmile jsem si ukrojila první sousto, svět se na okamžik zastavil.
Ta chuť… jak to jen popsat…? Představte si svíčkovou, co přespala tři noci v batohu na výletě a mezitím si v ní udělaly dům všechny dostupné vůně z lednice. Maso tuhý jak podrážka, omáčka měla pachuť, kterou bych přirovnala ke smetaně po expiraci a špetce rezignace.
„Tak co, Evo?“ naklonila se tchyně, oči zářily očekáváním.
„No… je to… zvláštní,“ vypravila jsem ze sebe diplomaticky.
Tomáš se zamyslel, pak prohlásil: „No, mami… dneska se ti to fakt nějak nepovedlo.“
Ticho. Takové to ticho, kdy i lednička raději přestane bzučet, aby nic nerušila.
Tchyně se zvedla od stolu, uraženě se narovnala a odkráčela z místnosti. V ten moment jsem měla chuť se smát, brečet i omlouvat najednou.
Tomáš ji šel uklidnit a já zůstala sedět naproti té svíčkové katastrofě.
Po chvíli se vrátil a zašeptal: „Říkala, že je jí to líto… prý zkazila omáčku a maso omylem koupila v akci, co mělo být na guláš.“
Nakonec jsme si to vyříkaly. Tchyně uznala, že to přehnala s chlubivostí, a já uznala, že možná potřebovala jen trochu lidskosti, ne sarkasmus. Od té doby se sice už svíčkovou nechlubí, ale místo toho mi občas pošle fotku bábovky se vzkazem: „Tahle se mi povedla – přijdeš ochutnat?“
A já? Já ji vidím jinýma očima. Už ne jako paní Dokonalou, ale jako ženu, co má taky svoje trapasy, chyby a touhu být uznávaná.
A když se o tom bavíme, obě se smějeme. Protože ten den se svíčkovou nás sblížil víc než všechny předchozí návštěvy dohromady.
I když… přiznám se, že svíčkovou už od ní znovu neochutnám.
Některé legendy je lepší nechat spát.
Příběh byl napsán dle vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
