Článek
Je zvláštní, jak se některé obrazy vracejí s věkem ostřeji než tehdy, když se skutečně odehrávaly. Člověk si říká, že to dávno odvál čas, že už to má za sebou. A pak jen stačí náhodná melodie v rádiu nebo vůně levandule v podkroví a znovu stojím na tom kopci, v letních šatech, se srdcem, které poprvé vážně nevědělo, kudy dál.
Bylo mi třiadvacet a dva roky jsem chodila s Martinem. Hodný, spořádaný, mírný muž. Úředník. Takový ten typ, co nikdy nezvedne hlas, nepřijde pozdě a večeři si ohřeje, aniž by se ptal, proč není hotová. Nevadil mi. Ale nijak zvlášť mě taky nezapaloval. V té době mi to ale stačilo.
Martin měl tři sestry. Jednovaječné trojčata života – Dana, Sylva a Milena. Všechny velmi vzdělané, vtipné, emancipované… a jízlivé až na dřeň. Ne že by mě tehdy přímo napadaly. Spíš mě ignorovaly. Byla jsem pro ně ta „holka odnikud“, bez doktorátu, bez názoru, s příliš měkkým hlasem a příliš obyčejnými názory. Měly dar dávat člověku najevo, že do jejich světa nepatří. Jen tak, pohledem, tónem. A já si vedle nich připadala… jako půjčená.
Jednoho jarního víkendu jsme jeli s Martinem na výlet – jeho sestra Sylva nás pozvala kamsi do jižních Čech. Přidala se k nám i s tehdejším snoubencem – Davidem. Byl to typ muže, který v místnosti ani nemusí promluvit, a stejně o něm všichni ví. Šarmantní, kultivovaný, vtipný, galantní – zcela jiný než Martin. Už během cesty v autě jsem si všimla, jak mi nenápadně nadzvedne polštář pod záda, když se protahuju. Jak se zeptá, jestli nechci zastavit na kávu. Jak poslouchá, co říkám. Na rozdíl od Sylvy, která mě po celou dobu zcela přehlížela.
Byl to zvláštní víkend. Večery u ohně, procházky u jezera… a pohledy, které by nikdy neměly padnout mezi dvěma lidmi v takové situaci. Když jsme se s Davidem ocitli sami, bylo to jako najednou žít v jiném příběhu. Mluvil o knihách, o svých snech, o světě tak jiném než ten můj úřednický.
Na konci výletu mi David řekl přímo, že se do mě zamiloval. A že by mě rád pozval na večeři. Zůstala jsem stát jako solný sloup. Sylva byla moje skoro-švagrová. A přesto jsem nemohla popřít, že ve mně hoří oheň, který jsem s Martinem nikdy nezažila.
Ale co dál?
Doma jsem se svěřila mámě. Byla to moudrá žena, klidná, opatrná. Řekla mi: „Srdce je jedna věc, ale život se žije s rozumem. Martin tě má rád. Je stálý. Víš, co od něj čekat. Láska časem přijde.“
Poslechla jsem ji. Zůstala jsem s Martinem. Vzali jsme se o půl roku později.
A s ním jsem si vzala i jeho sestry.
To, co kdysi bylo přehlížením, se po svatbě změnilo v přímé zasahování. Dana mi radila, jak vychovávat naše děti, a nikdy nezapomněla dodat, že „některé ženy na to prostě nemají přirozený cit“. Sylva trvala na tom, že mě musí vést k lepším kulturním návykům, protože „takhle to ve vyšší společnosti nechodí“. A Milena se mi smála, že neumím připravit jídlo podle starých rodinných receptů. Martin nikdy nic neřekl. Nikdy se mě nezastal. Jen seděl, tiše, vděčný, že se nikdo nehádá. Mlčení bylo jeho zbraní – a moje prohra.
Léta šla. Měli jsme dvě děti. Vyrostly z nich skvělé bytosti. A jen kvůli nim jsem nikdy neřekla, že jsem nešťastná. Ne že by byl Martin zlý. Byl jen „prázdný“. Všechno, co jsme dělali, se stalo zvykem. Jako opakující se scéna bez emocí.
A pak jsem jednou na poště zahlédla Davida. Po tolika letech. Sám. Starší, jistě, ale pořád charismatický. Jen se na mě usmál a kývl hlavou. Ani jsme si nepromluvili. Ale večer, když jsem usínala vedle Martina, jsem měla slzy v očích. Ne kvůli Davidovi samotnému, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, co jsem tehdy mohla být a nikdy jsem nebyla.
Závěr:
Nemám ráda slovo „litovat“. Zní jako slabost. Ale když večer sedím na zahradě, sleduji stromy, jak se kývají ve větru, a v dálce slyším smích svých vnoučat, někde hluboko uvnitř se přece jen vynoří ten tichý hlas. Ten, co se neptá proč, ale co kdyby.
Matku neviním. Myslela to dobře. Ale dnes bych sama své dceři řekla něco jiného: Nikdy neber „jistotu“, pokud víš, že srdce má jiný plán. Protože některé chyby nejsou špatné samy o sobě. Špatné jsou jen tehdy, když s nimi musíš dožít celý život.
Inspirací pro sepsání příběhu byla povídka „Šance“, z knihy: Příběhy ze života aneb Reminiscence sociální pracovnice, autorka: Marie Valíčková, vydalo nakladatelství Epika v roce 2018, vydání první.
Příběh byl pro větší autenticitu napsán v 1.osobě, jména a postavy jsou fiktivní.
