Článek
Byl to jeden z těch běžných dnů, kdy jsem měla hlavu jako pátrací balón. Moje starší šestiletá dcera po škole vyprávěla zážitky z družiny, mladší dvouletá seděla v kočárku a dožadovala se „ňamky“. Tak jsme skončily v drogerii, protože tam mívají různé dětské pochutiny – křupky, kapsičky, sušené ovoce.
Sahala jsem po balíčku kukuřičných křupek, když se vedle mě zjevila maminka s asi čtyřletou holčičkou. Vypadala hodně upraveně, nalíčená, všechno do puntíku sladěné – od kabelky po boty. Už podle pohledu mi bylo jasné, že mě zná. A pak mi to došlo – je to ta samá paní, která mě minulý týden viděla ve městě, jak kupuju dětem hranolky.
Jen co zmerčila, že dávám křupky do košíku, zvedla obočí a spustila:
Cizí maminka: „Vy jim to vážně kupujete? Víte, co v tom je? Glutamáty, éčka, oleje… hrůza!“
Chvíli jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně. Ale ano, ona se tvářila, jako kdybych dětem právě kupovala cigarety.
Já: „Ano, kupuju. A víte proč? Protože moje dvouletá dcerka to má ráda, neškodí jí to a já vím, co jí doma dávám. Jedna křupka ji fakt nezabije.“
Cizí maminka: „No dovolte! Já bych své dceři nic takového nikdy nedala. My jíme jen bio a bez chemie.“
Pousmála jsem se. Věděla jsem, že tohle je přesně ten typ, co si myslí, že má patent na rozum.
Já: „To je krásné, že to takhle zvládáte. Ale víte co? Kdybyste se starala hlavně o to, co jí vaše dítě, a ne o to, co jí to moje, bylo by to všem příjemnější.“
Chtěla ještě něco namítnout, ale já pokračovala, tentokrát trochu ostřeji:
Já: „Minule jste mě viděla s hranolkama, že? A víte co? Ano, moje děti si je občas dají. A víte proč? Protože žijeme normální život. Já nehodlám vychovávat děti, které budou mít z každého ečka panickou ataku. Učím je, že jídlo má být radost, ne stres.“
Zůstala stát, zírala na mě a jen nervózně sevřela rty. Její dcera mezitím už tahala za rukáv a ukazovala na regál s lízátky. To byla ironie, kterou jsem nemohla nechat být.
Já (s úsměvem): „Vidíte? I vaše malá touží po cukru. A vsadím se, že jí to lízátko stejně jednou koupíte. Protože je to dítě. A děti prostě chtějí sladké, slané, barevné věci. Jde jen o to mít rozum a rovnováhu.“
Ta žena jen polkla, zhluboka se nadechla, povzdechla si a s napůl vyděšeným výrazem odtáhla košík pryč.
Já jsem se usmála, hodila křupky do vozíku, pohladila malou po vláskách a řekla nahlas, spíš pro sebe:
„Někdy je fakt lepší koupit křupku než poslouchat cizí rady.“
Příběh byl napsán dle příhody autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy jsou v příběhu fiktivní.
