Článek
Nikdy jsem nebyla typ ženy, co si potrpí na značky nebo dokonalý make-up. Učím tělocvik a biologii, mám ráda sport, les, a když můžu, vyběhnu ven i v mikině, kterou jsem měla už na fakultě. Můj muž Marek mě takovou poznal – rozesmátou, s culíkem, věčně s batohem a jablkem v ruce. Jenže jeho matka, moje tchyně Věra, to viděla docela jinak.
„Ivo, proboha, ty jsi učitelka, ne skautka!“ vyhrkla hned při našem prvním setkání. „Takhle chceš jít do školy? Ty kalhoty už dávno vyšly z módy.“
Usmála jsem se. „Mně jde spíš o pohodlí než o trendy.“
„To je teda vidět,“ utrousila a dál si mě měřila pohledem, který by dokázal zchladit i rozpálenou pánev.
A tak to šlo roky. Na rodinných obědech dokázala během pěti minut zkritizovat úplně vše – od mého účesu třeba po caesar salát, který jsem přinesla.
„Ty zase nevaříš pořádné jídlo?“ zvedla obočí. „Marek měl vždycky rád svíčkovou, ne ty semínka a trávu.“
„Marek si dal tři porce,“ usmála jsem
a klidně odpověděla.
„To jen z lítosti, milá, zlatá,“ zasyčela polohlasně.
Přiznávám, dlouho jsem její ústrky snášela. Ale jakmile jednou mezi řečí prohodila:
„Víš, Ivo, ty se oblékáš jak trhan a vařit neumíš. Nechápu, že tě Marek vůbec vzal,“ něco ve mně prasklo.
Jak se blížily Věřiny pětapadesáté narozeniny, všichni řešili, co jí dát – parfém, šálu, něco „ženského“. Já měla jiný nápad. Ironicky, dokonalý. Prostě jsem ji zakoupila dárkový poukaz na liposukci břicha.
Ne, nebylo to impulzivní. Promyšlené? Absolutně.
Dovnitř jsem přiložila ručně psaný vzkaz:
„Za roky upřímných připomínek k mému vzhledu a životnímu stylu. Ber to stejně pozitivně, jako jsem je brala já. Iva.“
Oslava probíhala klasicky – dort, kytky, prosecco, teatrální smích. A pak přišel můj dárek.
Věra si nejdřív přečetla obálku, pak vyndala poukaz, a najednou ztuhla.
„To je… cože?“ zamrkala.
„No dárek, Věro,“ usmála jsem se tak trochu vítězoslavně. „Říkala jsi, že po Novém roce chceš něco dělat se svou postavou. Tak jsem si říkala, že ti s tím trošku pomůžu.“
V místnosti nastalo ticho. Marek se dusil smíchem do ubrousku, tchán jen zíral do sklenky. Tchyně pomalu rudla.
„Tohle je ale urážka,“ zasyčela. „Tohle si přehnala! Takhle mě ztrapnit!“
„Alespoň už víš, jak jsem se cítila celé roky“, odpověděla jsem už vážnějším tónem.
Oslava nakonec skončila o hodinu dřív. Věra se mnou potom skoro dva měsíce nepromluvila. Posílala jen strohé SMS typu „Předám dárky dětem.“
Marek se smál pokaždé, když jsme šli kolem estetické kliniky: „Tak tady máš, Ivo, tu svou pomstu s certifikátem.“
A víte co? Nelituju ničeho.
Nešlo o pomstu. Šlo o hranici.
A někdy je nejvtipnější způsob, jak se bránit, ten nejtišší – zabalený do mašle a s ironickým úsměvem.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
