Článek
Jmenuji se Iva. Moji rodiče měli moc krásné manželství. Zatímco ve škole měla skoro polovina spolužáků rozvedené rodiče a problémy s „otčímy“, „macechami“, případně nevlastními nebo jen napůl vlastními sourozenci, naši byli spíše harmonický pár. Jak vždycky říkali, k úplnému štěstí jim chybělo ještě jedno dítě. Ale také dodávali, jak jsou šťastní, že mají alespoň mě.
Když jsem ve dvaceti odešla z domova, měla jsem pocit, že prožívají druhé líbánky. Začali se věnovat koníčkům, na které dřív neměli čas, a asi ani peníze. Hodně cestovali, bavilo je chodit do divadla a do kina.
Pak ale přišla rána. Tátova nemoc jim obrátila život naruby. Otec byl pohledný chlap, sportovec, který nikdy nekouřil. Diagnóza byla krutá: rakovina plic. Bohužel se na to přišlo pozdě a drastická léčba mu život nezachránila, jen prodloužila.
Těch zhruba třináct měsíců mám dodnes v takové mlze. Cítili jsme se strašně, hlavně psychicky. S mámou jsme ty měsíce prožívaly jak ve špatném snu. Já jsem věděla, že není žádná naděje, ale ona se s tátovým blížícím se koncem zkrátka nechtěla smířit. Hledala různé alternativní cesty a možnosti, které otci možná na chvíli ulevily, ale nepomohly. Bohužel tu byla i řada „zaříkávačů“, bylinkářů a samozvaných léčitelů, kteří se na podobných situacích obohacovali.
Až později jsem zjistila, že máma takhle rozházela téměř všechny peníze, které s tátou naspořili na horší časy. Tehdy zřejmě (to jsem ještě jistě nevěděla) začala zkoušet štěstí i na automatech.
Po tátově pohřbu se zhroutila. Chodila jak tělo bez duše. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přemluvila, aby si nechala u svého praktika předepsat antidepresiva. „Mami, táta by určitě chtěl, abys normálně žila,“ promlouvala jsem jí do duše. „Nejsi přece tak stará!“
Po pár měsících jsem měla pocit, že se její stav trochu zlepšuje. Navštěvovaly jsme se cca jednou týdně, ale skoro každý den jsem s ní mluvila po telefonu. „Ivuško,“ rozplakala se, když přišla ke mně na sobotní kávu, „vyhodili mě z práce! Co budu dělat?“
„Mami, je ti teprve pětapadesát, jsi dobrá účetní, určitě nebudeš mít problém si práci najít!“, snažila jsem se jí povzbudit. V tu chvíli jsem ovšem ještě netušila pozadí.
Oči se mi začaly otvírat až potom, co mi zavolala mámina dlouholetá kolegyně a kamarádka Radka. „Ivuško, asi už víš, co se stalo,“ opatrně začala. „Obávám se, že ale neznáš podrobnosti,“ pokračovala. „Janička, tedy tvoje máma, často nechodila do práce…“ – „Tomu nerozumím,“ nechápavě jsem odpověděla. „Místo do práce ale chodila do herny, automaty, víš. A šéf to dokonce dost dlouho toleroval, myslel si, že se vzpamatuje. Pak už to ale dál nešlo…“
Nemohla jsem tomu uvěřit, a tak jsem možná trochu necitlivě na mámu dorazila: „Mami, ty hraješ automaty?“ okamžitě jsem jí telefonovala. „No, jen občas, Ivuško. Teď mám políčeno na velkou výhru, určitě to vyjde.“ Připadala jsem si jak ve špatném filmu. „Vzpamatuj se mami, musíš se vzpamatovat,“ křičela jsem na ni jak smyslů zbavená.
Ona se ale urazila a přestala se mnou mluvit. Snažila jsem se ji kontaktovat. To však odmítala. Uzavřela se do úplně do sebe.
Až před rokem najednou zazvonila. Nemohla jsem ji poznat. Vyhublá, kruhy pod očima, šedivé vlasy, celkově neupravená a s kufrem v ruce. „Nemám kde bydlet, Ivuško,“ tiše řekla.
Popsala mi, že chodí jen příležitostně na brigády, nezvládá platit nájem a veškeré své finance naházela do automatů. Dokonce se zadlužila i u kamarádů. Postupně rozprodala snad všechno, co mělo nějakou cenu. Majiteli bytu došla trpělivost a vypověděl máme nájem a samozřejmě vyhodil na ulici.
Mámy se mi zželelo i přesto, že mě tehdy odbyla. Co jsem mohla dělat, pozvala jsem ji dál. S Mirkem, mým dlouholetým přítelem, jsme jí ale nastavili jasná pravidla. Nejdřív musela pochopit, že gamblerství je nemoc, která se musí léčit stejně jako alkoholismus nebo drogová závislost.
Po pár dnech jsme našli zařízení, kde by jí mohli pomoci. Za tříměsíční pobytovou kůru jsme zaplatili velké peníze. Ale vyplatilo se to.
Máma už je skoro rok roku „čistá“ a dochází pravidelně na kontrolu. Našla si práci, pronajala garsonku. Stejně ji ale tak trochu hlídáme, dobře víme, že se to může kdykoli zvrátit.
Inspirace pro text byl čerpána dle příběhu dostupného ze stránek www.casjenprome.cz, a také z mé dlouholeté praxe v práci se zadluženými a rodinami. Jména a postavy v příběhu jsou fiktivní.
