Článek
Dala jsem jí detailní instrukce – kdy mají jít Patrik (7) a Nikolka (5) spát, co mohou jíst, jak dlouho mohou koukat na pohádky a hlavně: žádné výstřelky. Moje děti jsou totiž mistři improvizace a dokážou vymyslet neplechu i z obyčejné lžičky. Jana všechno odkývala, sebevědomě mě ujistila, že to „má pod kontrolou“.
Ráno mi děti přivezla. Vypadala trochu zničeně, ale statečně se usmívala. „Bylo to super,“ řekla, a já si říkala, že to asi zvládla. Děti byly spokojené, unavené, tak jsem si oddechla. Teprve když jsem je doma posadila ke snídani, Patrik se záludně usmál.
„Mami, chceš vidět, co jsme s tetou dělali?“ zeptal se a natáhl ke mně mobil. V tu chvíli mi málem vypadla lžička z ruky. Na fotce stál Patrik s jasně modro-červenými vlasy, vedle něj Nikolka s pramínky svítivě zelené barvy.
Musela jsem si sednout. „Proboha! Co to je?“ vydechla jsem.
„To byla zábava! Teta nám dovolila si obarvit vlasy, říkala, že to je speciální barva, co jde dolů vodou!“ vysvětloval Patrik nadšeně.
Hned jsem popadla dceru a začala jí prohlížet hlavu. Naštěstí to vypadalo, že barva už byla smytá. Vlasy byly jen lehce načichlé vůní po chemikáliích, ale žádná katastrofa se nekonala. Jana měla pravdu – barva byla dočasná.
Přesto jsem neváhala a zavolala jí.
„Jani, co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet klidný tón.
Na druhé straně se ozvalo rozpačité zakašlání. „No… oni to strašně chtěli vyzkoušet. A já jsem si říkala, že je to neškodné. Byla to ta dětská barva, co zmizí po umytí. A měli z toho hroznou radost!“
„To věřím,“ odpověděla jsem ironicky. „Já z toho radost teda úplně nemám. Ale aspoň jsi to dobře smyla. Příště mi, prosím, pošli videohovor, než se pustíte do umělecké tvorby, jo?“
Jana se zasmála. „Dobře, ségra. Příště ti budu hlásit každých deset minut. Ale přiznej, že jim to slušelo!“
„Jo, jako malí punkáči,“ povzdechla jsem si. „Ale myslím, že příště zůstaneme jen u pohádek.“
Když jsem pak děti ukládala na polední klid, Nikolka mi pošeptala:
„Mami, teta říkala, že příště zkusíme flitry do vlasů.“
Zamračila jsem se. „Jen přes videohovor, princezno.“
A tak jsme se s Janou dohodly – příště mi bude posílat pravidelný „report“ v přímém přenosu. Ne že bych jí nevěřila… ale po té barevné epizodě vím, že fantazii mé sestry a mých dětí je lepší mít pod kontrolou.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
