Článek
Ivě skoro každý záviděl její spokojené manželství. To nenarušil ani Vláďův nový koníček, který objevil až ve svých pětačtyřiceti letech. Iva byla na jednu stranu ráda, že se její manžel zabývá rybařením, něčím, co ho po dlouhé době pořádně baví. Dokonce jej v jeho novém zájmu podporovala. Řada jeho kamarádů vysedávala po hospodách, rybaření bylo v tomto směru vlastně výhrou. Iva měla totiž trochu výčitky kvůli své celoživotní vášni, které především po odchodu dcer z domova věnovala možná příliš mnoho času. Od mládí zpívala ve sboru.
Vladimír „mizel“ na ryby každý pátek a vracel se obvykle v sobotu, někdy až v neděli. Vracel se unavený, ale spokojený. Občas Ivě vypravoval různé příhody od vody. „Představ si, málem jsem chytil bolena, ještě nikdy jsem ho nejedl. Ale nakonec mi pláchnul, jsou opatrní…,“ popisoval například. Vše na ni působilo velmi autenticky. Neměla jediný manželovi nevěřit. Občas měla pocit, že se kvůli svým rozdílným koníčkům odcizují. Manžel ji však vždy přesvědčil, že ji miluje a na rybách si prostě potřebuje „jen“ odpočinout od problémů a od práce.
Roky plynuly, dcery se odstěhovaly, manželé žili poklidně. Jednoho dne však přišel zlom. Vladimír se opil na návštěvě u známých a začal se hlasitě projevovat. V jednu chvíli mimo jiné pronesl: „Naše Áďa bude letos konečně maturovat, budou to šílené nervy.“ Iva absolutně nechápala, o čem mluví, jestli se nezbláznil. „Jaká Áďa, jaká maturita? Co to blábolíš? My přeci máme Janu a Milenu!“ zvýšila na něj hlas, aby se probral. Vladimír cosi blekotal, zatímco jeho kamarád na Ivu zběsile mrkal na znamení, že je evidentně čas se rozloučit, že je její manžel jednoduše „na káry“. Pak mu pomáhal vstát a obléknout se. Iva už tušila, že manželův kamarád moc dobře věděl, o čem její muž mluvil, proto ten spěch! Nechtěl, aby mluvil dál, chránil ho. Vladimírova slova Iva nemohla dostat z hlavy. Dokonce ještě v noci zavolala onomu známému, zda o něčem neví. Reagoval divně, tvrdil, že muž zřejmě mluvil o jejich dceři. Jeho lež neměla ani hlavu, ani patu. Tu noc Iva nespala, a druhý den na muže udeřila!
„Vláďo, kdo je Adéla, a pravdu! Stejně se ji dovím, už jsem něco vypátrala…“ trochu mlžila s toužebným očekáváním pravdivé odpovědi. Nevypátrala zatím totiž vůbec nic. Tato strategie přiznání se však ukázala jako správná. Její manžel na ni koukal a mnul si ruce. Po chvíli se hlasitě nadechl a začal: „Je mi to strašně líto, byla to hrozná chyba, ale už to nejde vrátit…“ Iva se poté dozvěděla nelítostnou pravdu. Zjistila, kdo je Adéla. Vláďa žil paralelní vztah se skoro dvacetiletou dceru. Celé ty roky nechodil na ryby, ale ke své druhé rodině.
Ta žena věděla, že je ženatý. Nenutila ho, aby první ženu opustil. Až v posledních měsících se prý vše zvrtlo, a milenka na něj začala tlačit, aby se rozvedl. To prý nechtěl, nedokázal změnit zavedený způsob života a rozseknout jeden, nebo druhý vztah. Přiznání ale změnilo vše. Najednou spolu nedokáží komunikovat. Ivě manžel tvrdí, že od ní nechce odejít, prý ji má stále rád. S milenkou prý vztah ukončil, ale stačí to pro obnovení důvěry, která je nenávratně poškozená?
Stalo se Vám něco podobného? Také jste žili roky ve lži, v klamu, který „praskl“ až po mnoha letech? Jak jste reagovali? Dokázali jste se s krutým zjištěním vyrovnat?
Inspirace pro příběh byla čerpána ze stránek magazínu lifee.cz
