Článek
Nikdy jsem nebyl rozhazovačný typ. Vždycky jsem si hlídal, za co utrácím, a přestože jsem měl vlastní nemalé výdaje, dokázal jsem vyjít. Možná proto mě tchyně, moje žena i okolí často považovali za trochu lakomce, ale já se tomu jen pousmál. Věděl jsem, že šetřivost je v dnešní době spíš přednost než slabost.
Jednoho dne mě tchyně navštívila. Sedla si ke stolu, položila přede mě hrnek kávy a spustila: „Hele, já vím, že se ti to nebude poslouchat snadno, ale jsem v těžké situaci.“ Vyjmenovala mi, co všechno se jí pokazilo – pračka, auto, a navíc musela vrátit peníze kamarádovi, který jí kdysi pomohl. Tvrdila, že se cítí zoufale a že nemá jinou možnost. „Jsi jediný, na koho se můžu obrátit,“ řekla naléhavě.
Upřímně, nebylo mi to příjemné. Věděl jsem, že 70 tisíc není málo. Ale viděl jsem, jak mi před očima hraje roli zraněné, osamělé ženy po rozvodu, která se potýká se životem. Tak jsem nakonec kývl. Půjčil jsem jí ty peníze s tím, že mi je vrátí postupně, a ona se slzami v očích děkovala a ujišťovala mě, že si toho nikdy nepřestane vážit.
Jenže sotva týden poté jsem seděl na gauči, prohlížel si Instagram a vyskočil na mě příspěvek, který mi vyrazil dech. Na fotkách byla tchyně – šťastná, usměvavá, s kamarádkou – v luxusním hotelu v Maléfi. Moře, koktejly, dovádění na pláži, drahé sluneční brýle. Málem mi spadnul telefon z ruky. V hlavě se mi okamžitě rozběhl kolotoč otázek: Kde je ta pokažená pračka? Kde je ten dluh, co musela vrátit? A jak to, že na opravu auta neměla, ale na dovolenou ano?
Nevěřil jsem svým očím, a tak jsem jí hned volal. Telefon zvonil, pak se hovor přerušil – odmítla mě. Zkoušel jsem to znovu, ale bez odezvy. Cítil jsem, jak se mi krev žene do hlavy. To, že mi nezvedla telefon, mě zabolelo snad víc než samotná lež.
Když jsem o tom řekl manželce, byla v šoku. Tvrdila, že o žádné dovolené nevěděla, že jí máma nic neřekla. „To přece není možný,“ kroutila hlavou. „Máma mi pořád říkala, že sotva vyjde s penězi.“ Viděl jsem, že i ona se cítí zrazená.
Večer jsem seděl u stolu, v ruce papír, na kterém jsem si sepsal částku, termíny a splátkový kalendář. Bylo mi jasné, že bez tlaku se k penězům už nikdy nedostanu. Ale víc než těch 70 tisíc mě tížilo něco jiného – vědomí, že jsem naletěl člověku, který se mi do očí díval s předstíranou bezmocí. A že to nebyl někdo cizí, ale moje vlastní tchyně.
Když se tchyně vrátila, nevydržel jsem to. Nešlo už jen o peníze – šlo o princip. Po týdnech mlčení a odmítnutých hovorů jsem se rozhodl zajet přímo k ní domů. Otevřela mi s překvapeným výrazem, vlasy ještě zesvětlené od slunce, kůže opálená a z očí jí zářila ta známá lehkovážná jiskra.
„Ty?“ řekla překvapeně, skoro až podrážděně. „Co tady děláš?“
Vešel jsem dovnitř bez pozvání a zabouchl za sebou dveře. „Co tady dělám? Myslím, že bys to měla vědět sama. Pamatuješ, jak jsi mě prosila o sedmdesát tisíc? Pračka, auto, dluhy?“ položil jsem důraz na každé slovo.
Tchyně se na mě dívala chvíli mlčky, pak si odkašlala. „Ano, a pořád je potřebuju…“ začala, ale přerušil jsem ji.
„Potřebuješ? A to, co jsem viděl na Instagramu, co to bylo? Koktejly, hotel u moře, letenky? To byly taky nutné opravy?“ zvýšil jsem hlas.
Znejistěla. „To nebylo tak, jak to vypadá,“ koktala. „Kamarádka mi to zaplatila… chtěla mě vytáhnout, abych přišla na jiné myšlenky…“
Zasmál jsem se hořce. „Na jiné myšlenky? A mně jsi tady brečela, že nemáš na pračku a že se topíš v dluzích. Myslíš si, že jsem úplný hlupák?“
Tchyně se posadila na gauč, zkřížila ruce a tvářila se dotčeně. „Ty to nechápeš. Já jsem to prostě potřebovala. Celý rok jsem byla zavřená sama doma, všechno se na mě sypalo…“
„A proto sis vymyslela lži o dluzích, abys ze mě vytáhla peníze?“ skočil jsem jí do řeči. „Víš, co je nejhorší? Že to nebyl někdo cizí, ale ty. Rodina.“
Mlčela. Pohledem uhýbala k zemi. Nakonec tiše pronesla: „Vrátím ti je… jen teď nemám z čeho.“
„Ne, vrátíš mi je,“ řekl jsem pevně. „A jestli to nepůjde po dobrém, půjde to jinak. Ale už nikdy po tobě nechci slyšet, že máš hluboko do kapsy, když si zrovna plánuješ dovolené.“
Na chvíli bylo ticho. Jen tikot hodin v obýváku vyplňoval místnost. Viděl jsem, že jí došlo, že tentokrát už neuhraje roli oběti.
Když jsem odcházel, věděl jsem, že tohle mezi námi změnilo všechno. Možná mi peníze jednou vrátí, možná ne. Ale důvěru – tu mi už nikdy nevrátí.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorova kamaráda. Jména a postavy jsou smyšlené.
