Článek
Jmenuju se Jakub a letos mi bylo devětadvacet. Když to říkám nahlas, zní to směšně málo na to, co všechno mám za sebou. Vlastně ne za sebou — spíš na triku. Narodil jsem se do peněz. Táta podnikal už v devadesátkách a máma byla taková ta elegantní dáma, co většinu času trávila mezi kosmetičkami, golfem a rozhovory o ničem. Měl jsem všechno, co si kluk může přát — a všechno, co by si nikdy přát neměl.
Osmnáctiny jsem slavil v Monaku. Táta pronajal jachtu, na kterou přilétlo třináct dívek z různých koutů Evropy. Neznal jsem ani jejich jména, ale tehdy mi to bylo jedno. Všechno tehdy bylo jen hra, ve které jsem vyhrával. Měl jsem rychlá auta, byty ve třech městech, přístup do VIP zón a čísla na „luxusní společnice“, které si běžní chlapi mohli jen představovat ve svých tajných fantaziích.
Promiskuita? Byla pro mě normou. Kondom? Slovo, které mi lezlo na nervy. Kdo by se tím zdržoval, když si myslíš, že jsi nezranitelný? Jednoho dne jsem měl tři různé dívky během jednoho dne, a večer jsem si připíjel na to, jak skvěle jsem si zašukal. Jasně, občas mi někdo říkal, že takový život nevydrží věčně. Ale já se smál. Já byl přece Jakub — ten, co má svět na dlani.
Pak přišla ta kontrola. Úplně obyčejná preventivní prohlídka, kvůli cestovnímu pojištění. Brali mi krev, nic zvláštního. Až do toho dne, kdy mi volali z nemocnice.
Pamatuju si to přesně. Bylo úterý, kolem třetí odpoledne. Zrovna jsem se probouzel z kocoviny po nějaké bezvýznamné párty. Telefon zvonil vytrvale. Neznámé číslo. Zvedl jsem to otráveně. Na druhé straně byl lékař. Mluvil klidně, věcně, skoro jako robot.
„Pane Horáku, výsledky vaší krve ukázaly pozitivní výsledek na HIV. Doporučujeme co nejdříve přijít na další vyšetření a potvrzení diagnózy.“
Bylo to jako facka. Možná dvě. Seděl jsem v posteli, nahý, vedle mě cizí tělo, jméno jsem si nepamatoval. A v hlavě mi začal řvát hlas, který jsem do té doby nikdy nepoznal. Strach. Čistý, syrový, ochromující strach.
Zbytek dne mám v mlze. Brečel jsem. Poprvé po deseti letech. V koupelně jsem zvracel. Chtěl jsem si ublížit. Ne proto, že jsem byl nemocný, ale protože jsem pochopil, že jsem promrhal nejhezčí léta života a možná si tím vykopal vlastní hrob.
O týden později mi diagnózu potvrdili. HIV pozitivní. A k tomu už náběh na AIDS. Prý jsem to v sobě mohl mít roky. Tělo sice bojovalo, ale už začínalo ztrácet síly.
Začalo kolečko lékařů, testů, vysvětlování, dohadování, slz a mlčení. Volal jsem několika bývalým partnerkám — některé jsem ani nepoznal, když zvedly telefon. Jedna mi nadávala, druhá brečela, třetí se mě zeptala, jestli si dělám srandu.
A pak přišla ta nejtěžší část — říct to rodičům. Otec mě sledoval, jako bych byl zločinec. Máma se zhroutila. Bylo to poprvé, co náš dům nebyl plný obdivu, ale ticha.
Musel jsem přehodnotit úplně všechno. Sám sebe, svoje vztahy, svůj život. Přestěhoval jsem se z centra do menšího bytu na okraji. Začal jsem chodit na terapie. Seznámil jsem se s lidmi, kteří žili s HIV už léta a přesto žili naplno. Jeden z nich, Honza, mi řekl: „Tohle není konec. Je to druhá šance. Záleží na tobě, jestli ji proměníš.“
A tak žiju jinak. Pomaleji. Víc naslouchám. Nežiju pro večer, ale pro zítřek. Pomáhám v neziskovce, která pracuje s lidmi s HIV. Snažím se říct mladým klukům, že ani peníze, ani sláva, ani sex s desítkami žen jim nikdy nenahradí zdraví a klid duše.
Jasně, někdy se budím s úzkostí. Někdy mě přepadne panika, když cítím v těle slabost. Ale pak si připomenu, že jsem přežil svůj vlastní pád. A že teď už nesu odpovědnost nejen za sebe, ale i za všechny, kterým mohu říct: „Zastavte se, dokud je čas.“
Jmenuju se Jakub. A tohle je můj druhý život. Možná kratší, ale opravdový.
Text byl napsán na základě příběhu autorova známého, který se s podobnou diagnozou potýká.
Příběh slouží jako odstrašující příklad.
Jména a postavy jsou smyšlené.
