Článek
Pracoval jsem ve firmě od svých devětadvaceti. Začínal jsem jako obyčejný pracovník, ale díky píli a přístupu jsem se brzy stal zástupcem vedoucího. Znělo to tehdy hrdě – jenže realita byla jiná. Můj šéf, pan Doležal, byl typ člověka, který se vyžíval v moci. Všechno muselo být podle něj, a když se někdo ozval, měl smůlu. Já jsem se neozýval. Chtěl jsem mít klid, jistotu výplaty a pocit, že dělám dobrou práci.
Jenže u něj nikdy nic nebylo dost dobré. Když jsem odevzdal projekt včas, řekl: „To je samozřejmost, Jakube.“ Když jsem pracoval o víkendu, odpověděl jen: „Aspoň ti to utíká.“ A když jsem se jednou zmínil o prémie za odvedenou práci, odbyl mě: „Buď rád, že máš stabilní místo.“
Roky jsem mu dělal poskoka. Doslova.
Nosil jsem mu obědy, volal jeho ženě, když zapomněl výročí, a dokonce jsem mu párkrát pral auto, protože „neměl čas“. Každý kolega, který to viděl, se mi smál za zády. Ale já jsem si říkal, že věrnost se vyplácí. Že když jednou odejdu, podá mi ruku a řekne: „Bez tebe bych to nedal, Jakube.“
Ten okamžik však nikdy nepřišel.
Po deseti letech jsem cítil, že už to dál nejde. Zdraví i nervy šly dolů, doma jsem byl podrážděný, děti mě vídaly unaveného. A tak jsem se rozhodl. Dal jsem výpověď. Řekl jsem to panu Doležalovi s klidem a respektem. Jen se na mě podíval, přikývl a poznamenal: „To jsem čekal. No, snad tě jinde budou chtít.“ Ani poděkování. Ani „ať se daří“.
Odešel jsem s pocitem hořkosti, ale i úlevy. Říkal jsem si, že už je konečně konec. Jenže když jsem o pár dní později dostal svou poslední výplatní pásku, musel jsem se na ni dívat třikrát. Něco mi nehrálo. Bylo tam o šest tisíc méně, než mělo být. Zmizelo mé osobní ohodnocení – ta malá částka, kterou jsem dostával pravidelně za vedení směn.
Zvedl jsem telefon a zavolal do účtárny.
„To musel být omyl,“ řekl jsem.
„Omyl? Ne,“ odpověděla účetní tiše. „Pan Doležal dal pokyn, že vám osobní ohodnocení nebude vyplaceno. Prý jste nesplnil poslední úkol.“
Ten „úkol“ byla naprostá maličkost – opravit tabulku v excelu, kterou on sám přepsal a rozbil. A za to mě potrestal. Ne za chybu, ale za to, že odcházím.
Seděl jsem doma, díval se na výplatnici a cítil směs vzteku, ponížení a zklamání. Deset let jsem se snažil být loajální, férový, spolehlivý. A on mi tímto vzkázal, co si o mně doopravdy myslí – že jsem byl jen nástroj, který se dá kdykoli vyměnit.
Napadlo mě, že to nenechám být. Měl jsem dost materiálu – neproplácené přesčasy, úkoly mimo pracovní náplň, urážky před kolegy. Chtěl jsem napsat podnět na inspektorát práce. Měl bych na to plné právo. Sedl jsem si k počítači, otevřel dokument a začal psát… jenže pak jsem se zastavil.
Podíval jsem se na fotku svých dětí na poličce a uvědomil si, že tohle už není můj boj. Že bych tím jen znovu oživil všechno, co jsem chtěl nechat za sebou. Zavřel jsem ten dokument, smazal ho a s hlubokým výdechem si řekl: „Už nikdy víc.“
Dnes pracuju jinde. Mám nadřízeného, který si umí vážit práce druhých. Když něco udělám dobře, řekne to nahlas. A když se něco nepovede, řešíme to jako lidi. Každý měsíc, když dostanu výplatu, už se na ni nemusím dívat třikrát. Ale pokaždé si vzpomenu, jak dlouho mi trvalo pochopit, že loajalita bez respektu je jen tichý způsob, jak se nechat zlomit.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
