Článek
Jmenuji se Jan, je mi třicet jedna let a ještě před pár lety bych za svou sestru Terezu dal ruku do ohně. Byla to ta holka, co se mě zastávala, když mě kluci na základce mlátili, a která mi psala dopisy, když jsem byl na internátě. Měli jsme svůj jazyk, své vtípky, společná tajemství. Když mi bylo asi dvacet, prohlásila se smíchem:
„Až se budu vdávat, půjdeš mi za svědka. Nikdo jiný, jen ty!“
„Beru tě za slovo,“ odpověděl jsem. A myslel jsem to vážně.
Jenže roky ubíhaly a s Terezou se něco změnilo. Když se přestěhovala do Brna a našla si práci v reklamní agentuře, jako by ji někdo přepnul na jiný režim. Najednou začala mluvit jinak — samé „networky“, „eventy“, „meetingy“. Z veselého, spontánního děvčete se stala žena, která řešila, co má na sobě, jak působí a s kým se ukáže. Když jsme se viděli o Vánocích, cítil jsem, že mezi námi vyrostla zeď.
Pamatuju si jeden večer u rodičů. Táta naléval víno, máma krájela cukroví a Tereza spustila:
„Poznala jsem někoho. Zdeněk se jmenuje. Úžasný chlap. Chce si založit vlastní firmu, má energii, cíle…“
„Zdeněk?“ zopakoval jsem, jako by to jméno bylo ozvěnou z minulosti.
A v tu chvíli se mi zatmělo před očima. Protože Zdeňka jsem znal.
Byl to ten samý chlap, který kdysi chodil s mou kamarádkou Klárou. Všichni jsme byli z jedné party, dokud to mezi nimi nezačalo být zlé. Klára se ke mně jednou v noci připlazila celá rozklepaná — Zdeněk jí ublížil, ponížil ji, zbil. Tehdy se to ututlalo, on z toho vyšel bez postihu a zmizel z našeho života. A teď mi sestra s úsměvem vyprávěla, že si ho chce vzít.
„Terezo,“ řekl jsem ten večer, „ten chlap není dobrý. Vím, co udělal Kláře. Pamatuješ si ji?“
Zarazila se. „To bylo dávno. A tys slyšel jen jednu stranu. Zdeněk se od té doby úplně změnil. Lituje toho.“
„Změnil?“ opáčil jsem hořce. „Takový typy se nemění. Jen se naučí líp skrývat.“
Rodiče se mě snažili uklidnit, ale já měl v sobě zuřivost i bezmoc.
„Honzo,“ řekla máma tiše, „nech ji žít svůj život. Možná se pleteš.“
Ale já věděl, že se nepletu.
O pár měsíců později mi přišla pozvánka na svatbu. Bylo tam napsáno:
Svědek: Jan Novotný.
To mě dorazilo. Tereza se tvářila, jako by se nic nestalo. Zavolala mi:
„Tak co, brácho? Doufám, že už ses uklidnil. Vím, že tě to tehdy vzalo, ale tohle je moje budoucnost.“
„Terezo,“ řekl jsem chladně, „svůj slib nedodržím. Nevezmu si kravatu a nepůjdu stát vedle chlapa, který ublížil někomu, koho mám rád.“
Zavládlo ticho. Pak jen tiché:
„Tak to mě mrzí, ale já si ho stejně vezmu.“
Nepřišel jsem. V den její svatby jsem místo toho jel na hory. Když jsem pak viděl fotky na Facebooku – Tereza v bílých šatech, Zdeněk v obleku, jak ji líbá – cítil jsem jen prázdno.
Od té doby jsme spolu nepromluvili. Psala mi několikrát, že jí chybím, že ji bolí, jak jsem se odvrátil. Ale já nedokázal odpovědět.
Vím, že jsem ztratil sestru, ale taky vím, že bych se nenáviděl, kdybych tam tehdy stál a dělal, že je všechno v pořádku.
Někdy si říkám, jestli jsem měl být shovívavější, jestli jsem neměl dát šanci tomu, že lidé se opravdu mění. Ale pak si vzpomenu na Klářin zničený obličej a na to, jak se třásla, když říkala:
„Slíbil mi, že už to neudělá.“
Ten slib taky nesplnil.
A já jsem se rozhodl, že ten svůj — na rozdíl od něj — poruším, protože svědomí má někdy větší váhu než slovo.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
