Článek
Nikdy bych nevěřila, že mezi matkou a synem může vyrůst zeď tak vysoká. Petr, můj jediný syn, byl pro mě vždycky všechno. Po rozvodu, který jsem absolvovala, když mu bylo osm, jsem se snažila, aby měl všechno – domov, jistotu, lásku. Jenže on to viděl jinak. Vždycky měl pocit, že jsem mu něco vzala. Že jsem mu zkazila dětství.
„Ty jsi mi nedala šanci ani poznat tátu,“ vyčítal mi nedávno, když jsme se opět pohádali. Stáli jsme v kuchyni, mezi námi stůl, který toho byl svědkem už tolikrát. „Celé roky jsi o něm mlčela! Proč?“
Odpovědět jsem nedokázala. Protože jsem se bála, že kdyby znal pravdu, zhroutil by se mu svět. Stejně jako se kdysi zhroutil mně.
Jeho otec, Milan, byl můj první a jediný muž. Milovala jsem ho až po dno duše. Ale zároveň jsem s ním žila v neustálém napětí. Byl nestálý, vášnivý, a hlavně – měl své démony. Alkohol, nevěru, dluhy. A pak přišla ta noc, kdy nepřišel domů vůbec. Policie mi volala nad ránem. Nehoda. Náraz do stromu. V krvi měl tolik promile, že mi trvalo roky, než jsem dokázala o tom mluvit nahlas.
Tehdy mi doručili i jeho osobní věci – hodinky, klíče a malou plechovou krabičku s dopisy. Adresované mně. A několik i jemu – malému Petrovi. Ale já je nikdy neotevřela. Nechtěla jsem. Byly to dopisy psané mužem, který mě ničil, a přesto ho kus mého srdce stále miloval. Zamkla jsem krabičku do spodní zásuvky ve staré skříni po babičce.
Roky plynuly. Petr rostl, zlobil, dospíval. A čím víc ho život bolel, tím víc mě vinil. Že jsem mu neřekla celou pravdu. Že jsem mu bránila poznat otce. Jenže jak mu vysvětlit, že jsem ho chtěla jen ochránit?
Před měsícem se u mě zastavil po dlouhé době. Seděli jsme u čaje a z něj to konečně vytrysklo:
„Víš, mami, já ti nikdy neodpustil, že jsi tátu vymazala z mého života.“
Ta slova mě zasáhla víc, než si dovedl představit. V tu chvíli jsem se zvedla, šla ke skříni, vytáhla klíček ukrytý v obálce s mým jménem a podala mu krabičku.
„Tohle jsou dopisy od něj,“ řekla jsem tiše. „Nikdy jsem je nečetla. Měly zůstat tajemstvím. Ale patří tobě.“
Seděli jsme vedle sebe, když otevřel první obálku. Písmo rozechvělé, ale čitelné:
> „Petře, jestli tohle čteš, znamená to, že jsem zase něco zkazil. Neumím být muž, jakého si zaslouží tvoje máma. Kdybych mohl, začal bych znovu. Věř jí. I když se zdá tvrdá, nese na zádech všechnu mou vinu.“
Petr mlčel. Otevřel druhý dopis, třetí… a slzy mu stékaly po tváři. Já seděla tiše, s dlaněmi sevřenými v klíně. V každém řádku bylo něco z mé bolesti – a zároveň něco z mého ticha.
Když dočetl, otočil se ke mně. „Ty jsi o tom všem věděla?“
Přikývla jsem. „A celý ten čas jsem tě chtěla ušetřit. Chtěla jsem, abys měl tátu, kterého si zasloužíš, ne toho, který mě zlomil.“
Petr vstal, přešel ke mně a poprvé po letech mě objal. Pevně, bez slov.
„Promiň, mami,“ zašeptal. „Já jsem si myslel, že jsi ho nenáviděla.“
„Nikdy,“ odpověděla jsem. „Jen jsem se učila žít bez něj.“
Od té doby se mezi námi něco změnilo. Nepřišel zázrak přes noc, ale z našich rozhovorů zmizel chlad. Petr začal jezdit častěji, občas přiveze svou dcerku – moji vnučku – a já v ní vidím to, co jsem kdysi chtěla zachovat: kousek lásky, která sice bolela, ale nikdy úplně nezmizela.
A ta stará plechová krabička? Leží teď na polici, otevřená. Už to není tajemství. Jen připomínka, že někdy pravda sice bolí, ale jedině ona umí vyléčit to, co roky zůstávalo mezi matkou a synem nevyřčené.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
