Článek
Jmenuju se Jaroslav, je mi čtyřiačtyřicet a ještě donedávna bych dal ruku do ohně za to, že můj otec byl ten špatný. Ten, který ubližoval, podváděl a nechal nás s matkou napospas osudu. Takhle mi to totiž matka celý život líčila. Tvrdila, že mě zachránila — zachránila před chlapem, který nás prý chtěl zničit. A já jí věřil. Slepil mi v hlavě obraz tyrana a já se podle něj řídil.
Všechno to začalo, když mi bylo čtrnáct. Tenkrát se rozvedli. Matka tehdy plakala, seděla se mnou v obýváku a říkala: „Víš, Jardo, já už to dál nevydržím. Tvůj otec má jinou, lže mi, má dluhy a kdybys věděl, co všechno mi dělal, když jsi byl malý…“ Tenkrát jsem byl dítě, a jakmile jsem viděl slzy, automaticky jsem se postavil na její stranu.
Když se otec pokoušel ozvat — volal, psal, stál před naším domem — matka vždycky pronesla něco jako: „Zase se přišel litovat. Nepřijímej to, nech ho být, už nám ublížil dost.“ A já jsem ho odmítal. Odmítal jsem vlastní krev, člověka, který mě vychovával, učil jezdit na kole a bral na ryby. Jenže ty vzpomínky se mi z hlavy časem vytratily a nahradila je slova matky.
Otec se mě snažil kontaktovat i později. Přišly dopisy, pohledy, vánoční přání. V jednom z prvních napsal:
„Jardo, synku, nevím, co ti máma řekla, ale chtěl bych ti aspoň vysvětlit, že nic z toho, co o mně říká, není pravda. Nikdy jsem tě neuhodil, nikdy jsem ji nepodvedl. Jen jsem měl dost jejích her. Prosím tě, nenech náš vztah zmizet.“
Já tehdy dopis roztrhl a vyhodil. Byl jsem přesvědčený, že to jsou jen další manipulace „toho zlého muže“.
Uplynulo třicet let. Třicet let ticha. Otec mezitím zestárl, založil si nový život, a já? Zůstal jsem sám. Stále svobodný, bez dětí. Možná jsem si nikdy nedokázal nikoho pustit blíž — něco ve mně totiž nebylo uzdravené.
Jednoho dne jsem byl u matky, na jejím malém bytě na sídlišti. Přišla mi pomoci s účetnictvím, ale pak zazvonila sousedka, její letitá kamarádka, a matka odběhla „na kávu, jen na chvilku“. Zůstala otevřená kuchyně, vůně kávy a její notebook, který nechala zapnutý.
Zvědavost mě přemohla. Nejdřív jsem jen prohlížel fotky vnuků její kamarádek, pak maily s reklamami. A pak jsem narazil na jeden, který mě doslova zmrazil. Měl předmět: „Musela jsem to udělat, jinak bych ztratila tvář.“ Odeslala ho asi před třemi týdny jisté Heleně. Neznal jsem ji, ale text… Ten mě změnil.
„Heli, někdy si říkám, že kdyby Jarda zjistil, proč jsem se opravdu rozvedla, nikdy by mi to neodpustil. Ale já už 34 let žiju s Jirkou. Víš, že to bylo silnější než já. Musela jsem to tehdy otočit proti Karlovi, jinak bych vypadala jako ta zlá. Kdyby Jarda tušil, že jsem rozbila rodinu kvůli jiné lásce…“
Četl jsem to snad desetkrát. Všechno se ve mně sevřelo. Všechna ta slova, která do mě léta vkládala — o otcově nevěře, násilí, dluzích — najednou ztratila váhu. Byla to jen kouřová clona, aby mohla chránit sama sebe.
Ten mail jsem si vyfotil. Nevěděl jsem, co dělat. Seděl jsem tam, díval se na kuchyň, kde jsme spolu tolikrát snídali, a cítil, jak se mi bortí svět.
Za pár dní jsem se rozhodl napsat otci. Našel jsem ho přes sociální síť. Odpověděl téměř okamžitě. Krátce a prostě:
„Jardo, čekal jsem na tenhle okamžik celý život.“
Sešli jsme se v malé kavárně u parku. Viděl jsem před sebou sedmdesátiletého muže, kterého jsem třicet let nenazval otcem. Byl šedivý, ale oči měl stejné jako kdysi — klidné, dobré, laskavé.
Seděli jsme tam tři hodiny. Vyprávěl mi všechno. Jak matka už tehdy měla vztah s jistým Jiřím z práce, jak ho dlouho tajila, jak ho nakonec postavila před hotovou věc. Jak si vymyslela historky, aby ji okolí litovalo.
„Snažil jsem se ti to říct. Psal jsem ti, volal, ale tvoje máma tě držela dál. Nikdy jsem tě nechtěl ztratit,“ řekl mi s klidným hlasem, který se mi zabodl do srdce.
Odcházel jsem s pocitem, že jsem našel kus sebe, o který mě někdo připravil.
Matce jsem to neřekl hned. Potřeboval jsem čas. Ale po měsíci jsem se vrátil, s fotkou mailu v telefonu. Položil jsem ho před ni.
„Víš, co to je?“ zeptal jsem se.
Zbledla. Nejdřív mlčela, pak zkusila klasiku: „To jsi špatně pochopil, Jardo… To bylo jinak…“ Ale já už ji neposlouchal. Měla šanci říct pravdu. Celý život ji měla. A nikdy to neudělala.
Zkoušel jsem i Helenu, tu kamarádku. Neochotně, ale potvrdila mi, že matka s Jiřím byla už dávno před rozvodem. Všechno se potvrdilo.
Ztratil jsem důvěru v ženu, která mě vychovala. Ale znovu jsem našel otce. Dnes se vídáme pravidelně, je z nás vlastně dvojice přátel. Někdy spolu zajdeme na ryby, jako kdysi, a já si uvědomuju, že to, co jsem považoval za záchranu, byla ve skutečnosti past.
Život mi vzal jednu jistotu — matku, jakou jsem znal. Ale dal mi druhou šanci — tátu, o kterého jsem přišel. A za tu druhou šanci budu do konce života vděčný.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorova známého. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
