Článek
Když jsem se oženil, věděl jsem, že manželství není jen o dvou lidech. Vždycky se k nim tak trochu přimotá rodina. Jenže moje tchyně byla od začátku kapitolou sama pro sebe. Rozvedená, žijící sama v malé garsonce s kočkou, měla ve zvyku dělat ze všeho drama a rozpitvávat každý detail. Já jsem v ní od prvního dne viděl hysterku a intrikánku, zatímco má žena ji omlouvala tím, že je „jen citlivá a osamělá“.
Nedávno ale mezi nimi vzniklo pouto, které začalo být pro mě neúnosné. Tchyně si ji omotávala kolem prstu drobnými manipulacemi a citovým vydíráním. „Víš, že jsem tu sama, já už jinou rodinu nemám,“ říkávala. A moje žena, i když se snažila balancovat mezi námi, jí začala vycházet čím dál víc vstříc. Nakonec jí dokonce dala klíče od našeho bytu – prý aby zalila kytky, občas uklidila, nebo nám pomohla, když budeme pryč.
To už pro mě byla červená linie. Znám tchyni příliš dobře, abych si myslel, že se omezí jen na zalévání. Nechal jsem si to pro sebe a místo otevřené hádky jsem zvolil vlastní cestu: nainstaloval jsem do bytu několik nenápadných kamer.
Když jsem pak poprvé prohlížel záznamy, sevřel se mi žaludek. Potvrdilo se vše, co jsem čekal – otevírala lednici, ochutnávala z našich jídel, přerovnávala skříně, kontrolovala kosmetiku v koupelně. Ale tím to neskončilo. Jednou si sedla k našemu stolu, vyndala z šuplíku složku s dokumenty a začala je probírat jeden po druhém. Pas, výpisy z účtu, smlouvy, dokonce i moje pracovní papíry. Přesně to, čeho jsem se obával.
Zdálo se, že nenašla to, co hledala – nervózně všechno vrátila zpátky, ale jinak nežila s pocitem, že by dělala něco špatného. Dokonce se během toho stihla pohádat nahlas se svou kočkou, jako by tam byla s ní. Bylo to děsivé.
Nahrávky z kamer jsem si pouštěl několik večerů po sobě. Byl to pro mě skoro rituál – zapnout počítač, nalít si sklenku vína a sledovat, jak tchyně rozhrabuje náš život. Viděl jsem, jak míchá polívku na sporáku, jak ochutnává zákusek, který jsme si s manželkou koupili, a nakonec, jak si sedá k našim dokumentům. Každé její gesto mě uvnitř bodalo, ale pořád jsem váhal, jestli to ženě říct.
Rozhodl jsem se vyčkat. Až do dne, kdy jsem měl nečekaně volno. Žena byla v práci a já jsem se vrátil domů dřív. Už když jsem stál na chodbě, slyšel jsem známý šramot z bytu. Odemkl jsem dveře a našel ji – tchyni – jak stojí u našeho stolu s našimi papíry v ruce.
„Co tady děláte?“ vyrazil jsem ze sebe.
Lekla se, málem spadla židle. „Já… já ti jen chtěla uklidit. Víš, aby to tu měla má holčička hezké.“
„Uklidit? Tak proto máte v ruce moje pracovní smlouvy? Proto jste nám žrala z lednice a hrabala se v kosmetice?“
Zbledla a začala koktat. „To není tak, jak si myslíš. Jen… chtěla jsem vědět, jestli se o ni dobře staráš. Jsi na ni tvrdý, ona mi všechno neříká… já… já mám právo vědět!“
Právo. To slovo mě vytočilo do běla. „Vy nemáte žádné právo! Tohle je náš byt, náš život! Klíče jste dostala na zalévání kytek, ne na špehování a hrabání se v papírech.“
Rozbrečela se, teatrálně si zakryla obličej rukama a posadila se. „Já jsem jen osamělá… copak nechápeš? Nikdo jiný mě nemá. Chci vědět, že moje dcera je šťastná.“
„Tím, že nám lezete do soukromí? Tím, že mě podezíráte, že ji snad týrám?“
„Já… já jsem to tak nemyslela,“ šeptla.
Ten rozhovor se mi vryl do paměti. Viděl jsem ji poprvé takhle zaskočenou, odhalenou. Ačkoliv plakala, já už v jejích očích poznal, že hledá způsob, jak to obrátit proti mně.
Když večer přišla manželka domů, tchyně jí samozřejmě přehrála svou verzi – že jsem na ni křičel, že jsem ji vyhnal. Jenže tentokrát jsem měl trumf: zapnutou kameru a celý záznam včetně konfrontace. Manželka se nejdřív tvářila nevěřícně, ale když viděla, jak její matka manipuluje, mlčela.
Od té chvíle je mezi námi všemi napětí, které by se dalo krájet. Tchyně už k nám chodí méně, žena se snaží být neutrální, ale já vím, že tohle je teprve začátek. Přistihl jsem ji při činu – a už nikdy ji nemůžu brát jako neškodnou osamělou ženu.
Příběh byl napsán dle zkušenosti kolegy autora. Jména a postavy jsou fiktivní.
