Článek
Jitka to nemá se svou čtrnáctiletou dcerou vůbec jednoduché. Ve svém věku má více a více potřeb. Zvlášť, když ji v jejich potřebách ovlivňují bohaté spolužačky.
„Mami, dáš mi tisícovku? Došla mi voňavka, lesk na rty a taky jsem chtěla nové triko,“ začala Jitku uhánět Kristýna. „Před dvěma týdny jsi přece dostala kapesné. To už jsi zase ty dva tisíce utratila? “ podivila se matka. „Musela jsem si něco koupit…“ zamumlala vyhýbavě Jitčina dcera. „No, tak to si ty věci koupíš až příští měsíc. Musíš se naučit hospodařit s penězi,“ Jitka zůstala neoblomná.
Jitka je přesvědčená, že pro čtrnáctiletou holku, které doma nic nechybí, jsou dva tisíce kapesného slušná částka. Dcera je však nespokojená, že jí její matka nekupuje tolik značkového oblečení, jako její kamarádky dostávají od rodičů. Jitka ví, že kdyby Kristýně plnila každé přání, brzy by neměli na nájem, nebo na jídlo.
„Mami, ale já ty věci fakt potřebuju! “, Kristýna vždycky spustí prosebným tónem.
„Dobře, ale hezké triko můžeš mít i za dvě stě z „nákupáku“, a lesk na rty se dá koupit levnější, než si mi ukazovala.“ poučila dceru Jitka, která se na ni podívala více než otráveně. „Víš co, tak mi ty peníze nedávej. Poprosím babičku…“, pokrčila rameny a odkráčela do pokoje.
Jitka v tu chvíli jsem začala vidět rudě. Je přesvědčená, že tchyně Kristýnu rozmazluje. Koupí jí všechno, na co si ukáže, a pořád jí cpe peníze. Má z čeho, po manželovi zdědila nemalé jmění.
„Proč mi lžeš? “ zeptala se Jitka své dcery. „Protože mě pořád kontroluješ!“ vyštěkla a vůbec se netvářila, že by ji mrzelo, že ji matka nachytala. Rozhovor plynul v poměrně běžném duchu mezi matkou a teenagerkou: „Kontroluju, protože ti je teprve čtrnáct. Kde jsi na to vzala peníze?“ Kristýna se nakonec přiznala k babiččině daru.
Jitce velmi rychle došlo, že pokud dceři stopne kapesné, ta se urychleně obrátí opět na babičku, a tak zapřemýšlela, jak dceru přivézt k lepší spolupráci a hlavně větší skromnosti. Zhluboka se přitom nadechla. „Kristýno, já nechci, abys mi lhala. Lhaní je hnusné. Všimla sis, že já ti nikdy nelžu? “ začala klidně a pokračovala: „A víš co? Když tvrdíš, že už nejsi malá, v tom s tebou souhlasím. Nebudu tě za to trestat. Ale chci, abys mi sama řekla, jak chceš své chování napravit a jak si znovu získáš moji důvěru.“
Jitku samotnou překvapilo, že tentokrát dokázala zůstat v klidu. Asi pochopila, že změny, byť drobné, dosáhne jen opatrným přístupem. Každopádně Kristýna na ni začala zírat jako zkoprnělá. Za chvíli za matkou přišla do kuchyně. Beze slova začala vytahovat talíře z poliček a prostírat. Jitka mlčela.
„Mami… promiň…“ pronesla Kristýna po chvíli. „Neměla jsem ti lhát… Už to neudělám. Budu měsíc uklízet koupelnu… Jen se nezlob.“
„A jakou mám jistotu, že už to neuděláš?“ otočila jsem se k ní Jitka.
„Nemůžu slíbit, že si od babičky nikdy nic nevezmu… Ale vždycky ti to řeknu,“ slíbila jí dcera.
Jitka netuší, jak tchyni vysvětlit, že své vnučce vlastně škodí, když jí dává peníze na cokoliv.
Je ale ráda alespoň za náznak smířlivé a důvěrné komunikace se svou dcerou, která snad možná alespoň za čas pochopí, že nemůže mít vše zadarmo, a že skromnost je dobrá povahová vlastnost.
Inspirace pro příběh byla čerpána ze stránek magazínu lifee.cz
