Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že jeden narozeninový dárek může rozbít vztahy v rodině tak, jak to udělal tenhle. Jana měla mít čtyřicátiny, plánovali jsme poklidnou oslavu doma. Žádné velké překvapení, pár nejbližších lidí, dobré jídlo, dort a klid. Jenže moje tchyně má o slovech „klid“ a „respekt“ úplně jiné představy.
Vždycky nám dávala najevo, že je jí líto, že nemá vnoučata. My to chápali, ale není to nic, co bychom mohli změnit. Zkoušeli jsme všechno, a když to nešlo, smířili jsme se. Ona ne. Podle ní jsme „nekompletní“ a „něco nám chybí“. A protože jsme si nepořídili děti, v jejích očích jsme si měli pořídit psa. Kolikrát to naznačila, občas i naplno řekla:
„Aspoň byste měli pro koho žít. Ten byt bez dětského smíchu musí být jak hrobka!“
Takové poznámky jsme přecházeli. Jenže ona si to vzala k srdci víc, než jsme čekali.
Oslava začala v pohodě. Jana byla šťastná, přišli přátelé, dorazil i tchán, který už delší dobu působil, že má nervy na pochodu (nejspíš nevěděl, co má jeho žena v plánu). Pak přijela tchyně. S takovým výrazem, že jsem věděl, že něco chystá. „Mám pro vás překvapení!“ hlásila hned mezi dveřmi. A za chvíli se z jejího obrovského proutěného koše ozvalo kňučení.
„To snad… ne,“ vydechl jsem.
„No není roztomilý?“ vytáhla ven chlupaté štěně zlatého retrívra. „Jmenuje se Maxík! Bude to váš nový člen rodiny!“
Stál jsem jak opařený. Jana zůstala zaskočená, oči jí lítaly mezi mnou a matkou.
„Mami… my jsme přece říkali, že psa nechceme,“ zkusila opatrně.
„Ale no tak!“ mávla rukou tchyně. „To říkáte jen proto, že nevíte, jaká je to radost! Aspoň nebudete sami. A Karel bude mít s kým chodit ven!“
„Já psy nemám rád,“ pronesl jsem pevně. „Mám na ně špatné zkušenosti. A ty to víš.“
„Ale prosím tě,“ smála se, „to je jen trauma z dětství! Maxík ti to vyléčí. Vždyť koukni na něj!“
Byl jsem naštvaný, ale držel jsem se. Nechtěl jsem zkazit Janě oslavu. Tchán však práskl skleničkou o stůl a sykl:
„Ty ses zbláznila, Aleno! To už je moc!“
„Co je na tom moc?“ opáčila tchyně. „Chci jen, aby nebyli tak sami!“
„Nechceš, aby byli šťastní. Chceš, aby žili podle tebe,“ odsekl tchán. „Mě už máš taky dost! Dneska jsi to přehnala. Fakt přehnala!“
Večer byl v troskách. Pes běhal po bytě, Jana měla slzy na krajíčku, tchyně trucovala, tchán odešel bez rozloučení. Já cítil jen obrovskou úlevu, když všichni konečně zmizeli. Druhý den jsme Maxíka odvezli do útulku – Jana brečela, ale věděla, že by to u nás nefungovalo.
Za pár dní se u nás objevil tchán. Sedli jsme si ke stolu, nalil si panáka a spustil:
„Já podávám žádost o rozvod. Ať si Alena řídí život, komu chce, ale beze mě. Už toho mám po krk.“
Zůstal jsem koukat. „Kvůli tomu psovi?“
„Kvůli všemu,“ mávl rukou. „Léta mě neposlouchá, všechno musí být po jejím. A tohle byl hřebíček do rakve.“
Tchyně to nepochopila dodnes. Brečí, volá, píše nám, že jsme ji zradili. Obviňuje nás, že kvůli nám přišla o manžela. My jí nastavili hranice: žádné „překvapení“, žádné zasahování. Jenže ona to pořád nechápe.
A já? Jen doufám, že ten útulek našel Maxíkovi domov, kde ho budou opravdu chtít.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti kolegy autora. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěče. Jména, postavy a některé reálie příběhu jsou smyšlené.
