Článek
Jmenuji se Karla, je mi sedmadvacet let a žiju s manželem v menším městě. Máme za sebou pár let manželství, zatím bez dětí, ale s dostatkem drobných rodinných dramat. Největší kapitolu v tomhle směru samozřejmě píše moje tchyně. Ta žena… nevím, jak ji popsat jinak než: udržovaná, sebevědomá a bohužel i hodně netaktní. Nikdy nemusela těžce pracovat, sportuje a dbá na vzhled, ale přesto neměla postavu o tolik lepší než já. Já jsem taková ta „krev a mlíko“, lehce plnější tvary, ale nikdy jsem se za ně nestyděla – do té doby.
Jednoho dne mi tchyně volala, že s tchánem jdou na ples a že prý nemá co na sebe. Já, jako ta hodná snacha, jsem nabídla:
„Klidně se přijď podívat, mám pár šatů, co by ti mohly sedět.“
„No výborně,“ zachechtala se do telefonu. „Aspoň nebudu muset utrácet zbytečně.“
Druhý den stála u nás v obýváku a prohlížela si ramínka s šaty, co jsem jí připravila. Já se snažila být vstřícná, nabízela jsem jí čaj, ale ona už měla plné ruce práce s komentováním:
„Tyhle jsou moc staromódní… Tyhle? No nevím… Aha, tyhle by šly, když je teda máš.“
Nakonec se rozhodla vyzkoušet tmavě modré šaty na ples, které jsem měla moc ráda. Vlezla do nich, podívala se do zrcadla, narovnala ramena a pak přišla ta věta, která mi vyrazila dech.
S uchechtnutím a s očima přimhouřenýma pronesla:
„No, být tebou, tak bych se styděla je nosit.“
Zůstala jsem stát jako opařená. V tu chvíli mi spadla brada a nevydala jsem ani hlásku. Měla jsem pocit, že mě někdo polil ledovou vodou. Já, která se snažila být milá a pomoci, jsem si připadala ponížená.
Naštěstí v tu chvíli zasáhl můj manžel. Seděl v křesle, do té doby mlčel, ale najednou vyskočil a ostře pronesl:
„Mami, tohle už je moc! Neuvědomuješ si, jak to zní? Karla ti nabídne svoje šaty, chce ti pomoct, a ty ji takhle urazíš? Myslíš, že je normální se takhle posmívat? Já se za tebe fakt stydím!“
Tchyně zbledla a koktala:
„Ale já to myslela jako legraci… trochu humoru přece neuškodí.“
Manžel se nedal:
„Humor? Víš, že tímhle ubližuješ. Už to není poprvé, co máš nevhodné poznámky. Jenže tentokrát jsi přestřelila. Jestli si myslíš, že tohle je vtipné, tak já rozhodně ne.“
V obýváku by se dalo krájet napětí. Já stála se sklopenýma očima, tchyně rudla v obličeji a manžel dýchal, jako by právě uběhl maraton. Nakonec tchyně procedila:
„Ehm… tady nikdo nechápe můj humor…“
A bez dalšího slova práskla dveřmi.
Sedli jsme si s manželem na gauč. Chvíli bylo ticho, pak mě chytil za ruku a řekl:
„Nenech si to od ní líbit. Někdo jí musel nastavit zrcadlo. A jestli se jí to nelíbí, tak je to její problém.“
Od té doby komunikace s tchyní hodně pohasla. Nebyla schopná se omluvit, tvářila se, že se nic nestalo. Já jsem se později od manžela dozvěděla, že ještě ten večer dostala „kapky“ i od tchána. Prej jí řekl, že se chová jako malá a že nemá zapotřebí shazovat vlastní snachu.
Musím přiznat, že se mi po té scéně ulevilo. Bylo to sice nepříjemné, ale aspoň se jednou ukázalo, že i manžel má hranice, a já v tom nebyla sama. Od té doby si tchyně dává víc pozor na jazyk – i když vím, že to v ní pořád hlodá.
Příběh byl napsán dle vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
