Článek
Protože jsem samoživitelka, není to jednoduché. Šetřila jsem na ně skoro půl roku. Každý měsíc jsem si odložila pár stovek, i když to znamenalo méně káv či večerních objednávek jídla. Vždycky, když jsem šla kolem výlohy, zastavila jsem se a představovala si, jak v nich budu chodit do práce, jak budu mít pocit, že i já můžu mít něco hezkého, co jsem si vysnila.
Když jsem si je konečně donesla domů, byla jsem jak malá holka na Vánoce. Opatrně jsem otevřela krabici, přivoněla k nim, vyfotila je a poslala fotku nejlepší kamarádce. Na druhý den jsem si je obula do práce. Jenže už po pár hodinách jsem si všimla něčeho divného – na švu u levé boty se objevila drobná trhlinka. Nejdřív jsem si říkala, že to nic není, že to třeba jen tak vypadá, ale během týdne se to zvětšovalo. Bylo mi úzko. Tolik jsem na ně šetřila a teď tohle.
Sebrala jsem odvahu a šla do obchodu. Prodavačka se na mě podívala, jakoby ji to vůbec nezajímalo. Prohlédla botu, zakroutila hlavou a řekla: „Tohle je mechanické poškození, to vám uznat nemůžeme.“ Zírala jsem na ni. Mechanické? Nosila jsem je sotva pár dní! „Zkuste napsat reklamaci, ale dopředu říkám, že to asi neprojde,“ dodala lhostejně.
Vyšla jsem ven, sedla si na lavičku před obchodem a měla chuť brečet. Jenže pak jsem si řekla: Ne! Nenechám to tak. Ty boty nejsou levné, a já za ně dřela. Rozhodla jsem se vrátit – ale tentokrát jinak. Připravila jsem si dvě věty. Krátké, jasné, takové, co nedají prostor k odmítnutí.
Když jsem přišla podruhé, chtěla jsem mluvit s vedoucím. Po chvilce čekání přišel vysoký muž v košili s odznakem se jménem. Podíval se na mě a zeptal se: „Jak vám můžu pomoci?“
Usmála jsem se a řekla první větu:
„Pokud věříte, že je v pořádku prodávat boty, které se rozpadnou po pár dnech, ráda to sepíšu do recenze i s fotkami.“
Viděla jsem, jak trochu znejistěl. Než stihl něco říct, přidala jsem druhou:
„Ale mnohem radši bych dnes odešla spokojená s novým párem, protože si vaše značky vážím.“
Najednou se všechno změnilo. Vedoucí si boty prohlédl, kývl a řekl: „Samozřejmě, tohle se stát nemělo. Hned vám je vyměníme.“ Za deset minut jsem odcházela s novou krabicí, s teniskami bez vad – a s pocitem, že když se člověk nevzdá a umí zvolit správná slova, může dokázat hodně.
Tenisky nosím dodnes. Nejsou jen boty. Jsou připomínkou, že i když se cítíš malý, můžeš se ozvat a vyhrát.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy příbuzné. Je napsán v první osobě, postavy a reálie jsou fiktivní.
