Článek
Jmenuju se Lenka, je mi třiapadesát a bydlím v paneláku, kde jsou stěny tenké jako papír. Obvykle to člověk bere s nadhledem – slyší sprchu, někde televizi, jinde smích dětí. Ale ten zvuk, který se ozýval každý večer z bytu vedle, byl jiný.
Byl to křik, útrpný, nepravidelný, někdy přerušovaný dlouhým tichým vzlykáním. Jindy se ozývalo i dupání, bouchání do nábytku, záchvaty vzteku, které trvaly minuty, někdy i hodinu.
Poprvé jsem to slyšela loni v zimě. Myslela jsem, že jde o hádku mezi rodiči a dítětem. Ale čím víc večerů jsem prožívala s tím zvukem v uších, tím víc mi docházelo, že to není běžné. Nebyl to křik zlosti. Spíš křik zoufalství.
Každý večer jsem seděla na gauči, ztišila televizi a naslouchala. Cítila jsem, jak mi stoupá tlak, jak mě svírá žaludek. Představovala jsem si dítě, které trpí, matku, která mlčí, otce, který se možná dívá jinam.
Několikrát jsem se zvedla a šla ke dveřím. Už jsem měla ruku na klice. Ale vždycky jsem ji zase spustila.
„Nepleť se do cizích věcí,“ říkala jsem si. „Nejsi si jistá, co se děje. Co když to není tak hrozné?“
Jenže ty večery mě sžíraly. Křik se mi zarýval do snů, slyšela jsem ho i ve dne, jako ozvěnu v hlavě. Občas jsem zahlédla sousedku na chodbě – drobnou, unavenou ženu kolem čtyřicítky, s kruhy pod očima a pohledem, který se lidem vyhýbal. Mívala sebou chlapce, asi desetiletého. Nikdy se neusmíval, jen klopil hlavu, kroutil se, máchal rukama, jakoby hledal rovnováhu. Tehdy jsem ještě nevěděla, co to znamená.
Uběhl rok. A jednoho sychravého večera, kdy venku bičoval déšť do oken, se ozval křik znovu. Tentokrát prudší, delší, bolestivý. Do toho bouchání, jakoby někdo házel věcmi, a vzlykání, které mi vehnalo slzy do očí.
Zvedla jsem se, srdce mi bušilo až v krku.
„Dost,“ řekla jsem si. „Už nemůžu jen poslouchat.“
Šla jsem ke dveřím, třásla se. Zazvonila jsem.
Zvonek zazněl dvakrát, pak třikrát. Uvnitř se ozvalo ticho. Pak kroky. Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevila sousedka. Vlasy rozcuchané, oči zarudlé, tvář bledá.
„Ano?“ vydechla tiše.
„Promiňte,“ začala jsem váhavě. „Já… slyšela jsem ten křik. Už delší dobu. Chtěla jsem jen vědět, jestli… jste v pořádku.“
Žena se na mě dívala, jakoby nevěřila, že někdo opravdu stojí přede dveřmi. Pak se jí zlomil hlas:
„To je od nás? To… to byl můj syn.“
Rozplakala se.
Otevřela dveře dokořán a beze slova mě pustila dovnitř. V obýváku byl chaos – rozházené polštáře, převržená židle. Uprostřed místnosti stál chlapec. Měl sklopené oči, houpal se ze strany na stranu a tiše bručel.
„Je to můj Tomášek,“ zašeptala. „Má těžkou formu autismu. A mentální retardaci. Někdy má záchvaty. Nedokážu ho utišit. Dělám, co můžu.“
Posadila se na gauč a rozklepanýma rukama si otřela slzy.
„Jeho otec nás opustil, když měl Tomáš tři roky. Od té doby jsme sami. Občas sem někdo volá policii, říkají, že děláme hluk. Ale nikdo… nikdo se ještě nikdy nezeptal, jestli jsme v pořádku.“
Sedla jsem si vedle ní. Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem ji chytila za ruku.
„Musíte být vyčerpaná,“ řekla jsem nakonec.
„Jsem,“ přikývla. „Někdy mám chuť utéct. Ale kam bych šla?“
Ten večer jsme si povídaly dlouho. Vyprávěla mi o nespavých nocích, o terapiích, o úřednících, kteří jí házejí klacky pod nohy. O tom, jak se bojí o syna, co bude, až tady jednou nebude ona.
Já jen poslouchala. A cítila, jak se ve mně mísí stud s obdivem. Stud, že jsem rok mlčela. A obdiv k ní, že to všechno zvládá.
Od té doby se zdravíme jinak. Občas jí donesu nákup, někdy se stavím jen tak, zeptat se, jak se má.
Nejsme přítelkyně v pravém slova smyslu – spíš dvě ženy, které se potkaly přes zeď z nepochopení. Ale vím, že když dnes uslyším křik, vím proč. A že už to není křik, který bych chtěla utlumit – je to volání o pomoc, kterému jsem konečně naslouchala.
A tak, když se večer znovu rozezní ten známý zvuk, nezavírá se mi srdce. Jen si v duchu řeknu:
„Držte se, oba.“
Příběh byl napsán dle vyprávění a zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména, postavy a některé reálie jsou v příběhu smyšlené.
