Článek
Jmenuji se Klára a mám sestru Veroniku. Osm let mezi námi vytvořilo propast, kterou nezacelil ani čas. Když já chodila do školy, ona už byla hvězdou střední. Krásná, sebevědomá, obklopená lidmi. Já byla ta menší, hodnější, poslušnější. A taky ta, kterou bylo snadné zesměšnit.
Rodiče? Ti to ještě umocnili. Veronice dovolili téměř všechno. Já měla jasné hranice. „Klárko, buď rozumná. Podívej se na Veroniku, jak jí to sluší,“ slýchávala jsem. A když jsem přibrala pár kilo, bylo o „zábavu“ postaráno.
„Klári, vážně si dáš ještě knedlík?“ říkávala s úsměškem.
Já mlčela. Vždycky jsem mlčela.
Oslava, která mě zlomila
Na své třiadvacáté narozeniny jsem chtěla hezký večer. Pozvala jsem pár přátel, rodinu. Připravila jsem dort, chlebíčky, všechno. Když dorazila Veronika, jako obvykle zazářila. Šaty, vlasy, parfém – všichni si jí všimli. Přinesla dárkovou tašku, popřála mi… a pak to přišlo.
„Tak co, Klárko, tohle je první dort, nebo už třetí? Ať tě příště nemusíme přenášet jeřábem!“
Výbuch smíchu. Táta se smál nejvíc. Kamarádi se na sebe podívali, někdo se pousmál, někdo sklopil oči. Já ztuhla. Cítila jsem, jak rudnu. Smála jsem se, protože jsem nechtěla dělat scénu, ale uvnitř jsem umírala. Po zbytku večera jsem sotva promluvila.
Druhý den mi napsala:
„Promiň, to byl jen vtip, nebuď tak přecitlivělá.“
Neodepsala jsem. A ona už se nikdy nezeptala, jak mi je.
O tři roky později
Veronika mezitím měla dvě děti a zdánlivě dokonalé manželství. Já žila sama, měla práci, občasné vztahy, ale nic vážného. A pak mi máma dala pár věcí, co mám vzít Veronice. „Klárko, dej jí to dneska, ona je s dětmi u babičky.“
Zazvonila jsem. Otevřel Marek, její manžel. Rozcuchaný, unavený, v očích něco… zlomeného.
„Ahoj, pojď dál,“ řekl. Sedli jsme si do obýváku.
„Verča není doma?“
„Ne. Odjela… na pár dní.“
„Na pár dní?“ zeptala jsem se opatrně.
Zhluboka se nadechl. „Je to v háji, Klárko. Už dlouho. Ona… už mě nemiluje. Možná má někoho jiného.“
Zarazila jsem se. Najednou mi bylo divně. „Myslíš to vážně?“
„Jo. Poslední půlrok skoro nemluvíme. A když jo, tak se hádáme.“
Věděla jsem, že Marek na mě kdysi koukal jinak. Ne moc nápadně, ale cítila jsem to. A teď tu byl, sám, zraněný. Moje šance na pomstu? Možná. Stačilo by se trochu naklonit, být milá, a mohla bych jí vrátit všechnu tu bolest.
Místo toho jsem řekla: „Víš, Marku, Veronika vždycky potřebovala obdiv. Od všech. Možná i proto tě má. Ale jestli tě miluje, tak to musíš zjistit. Jestli ne… nenechávej to zajít tak daleko, že se budete nenávidět.“
Podíval se na mě dlouze. „Ty jsi úplně jiná, než říká.“
„A co říká?“ neodpustila jsem si.
„Že jsi slabá. Naivní. Bez vlastního názoru.“
Zasmála jsem se smutně. „Tak to asi není pravda.“
„Není,“ řekl tiše.
Veronika
O dva týdny později mi volala.
„Kláro, tys byla u Marka?“
„Jo. Donesla jsem ti věci od mámy.“
„A co jste si povídali?“
„O vás.“
Zamrkala do telefonu. „Takže sis užila svoje chvíle, co?“
„Co tím myslíš?“
„Prosím tě, já nejsem slepá. Vždycky ses na něj dívala víc, než bys měla.“
„To není pravda, Veroniko.“
„Ne? Tak proč mi teď Marek říká, že potřebuje čas přemýšlet?“
„Možná proto, že už dávno není šťastný.“
Ticho. A pak šeptem: „On ti řekl, že mám někoho jiného, že jo?“
„Ano.“
„Tak to teda nemáš lehký,“ dodala jsem chladně a položila telefon.
Tajemství, které jsem nečekala
O měsíc později mi přišel e-mail. Od Marka. Krátký, strohý:
„Kláro, jen abys věděla, měla pravdu. Má někoho jiného. Už půl roku. Tvůj Marek.“
Seděla jsem dlouho u počítače a přemýšlela, jestli mám být ráda, že jsem se nezapletla do jejich chaosu, nebo mě bolí, že i teď Veronika „vyhrála“ – a já byla jen náhodný svědek jejich konce.
Příběh byl napsán dle podobné zkušenosti autorovy kamarádky. Jména a postavy příběhu jsou fiktivní.
